The Canary

2.) "Nalezení"

Sara

Ležela jsem nedaleko břehu moře. Vlny do mne narážely a blížil se příliv. Vše mne bolelo a bodalo hluboko do morku kostí. Poté co jsme s Oliverem a Sladem napadli Iva a následně se Slade dozvěděl pravdu o své Shado, byl Oliver uvězněn. A ani pokus o znovu dobytí lodi se nepodařil a Amazo se potopila. Nemám zdání, co se stalo s Oliverem natož Sladem a zbytkem posádky. Zřejmě zemřeli spolu s nimi. Pamatuji si vodní spáry, které mne táhly ke dnu spolu s lodí. Bylo to neúnosné a vzpomínky na Queens Gambit mne nořily snad ještě více než slaná voda. Však vlny mne zanesly zpět k ostrovu Lian Yu. Nevím jak dlouho jsem byla v bezvědomí, však když jsem se probrala, viděla jsem vrtulník letící pryč. Neměla jsem tušení, co to znamená. Však mé slabé zamávání a prosby nepomohly. Zbyla jsem si sama na pustém ostrově. Nikdo jiný totiž zřejmě nepřežil. Anatoli Knyazev se jistě vrátil do Ruska, do svého největšího gangu. Tak, jak slíbil Oliverovi. Okolí ovládalo příšerné ticho noci. Jen slabý vánek si pohrával s větvemi stromů, jež jsem už po tom roce znala tak důvěrně. Tolik bolesti a utrpení. Strachu a modliteb k domovu. Než přišel úsvit, doplazila jsem se více k lesu. Bylo to těžké, však nemohla jsem se znovu utopit při příchodu přílivu a následného odlivu. Přes ukrutnou bolest hlavy a celkově těla jsem se usadila a opřela o kmen stromu. Jeho kůra mi drásala obnažená záda od roztržené vojensky zelené bundy. Slabě jsem sykla bolestí, poté to však potlačila v sobě. V tom jsem postřehla čísi přítomnost. Po takové době už mám smysly vycvičené. Přitiskla jsem se více ke stromu a zkousla ret z důvodu neúnosné bolesti těla. Doufala jsem v neobjevení.  

Nyssa

Naše loď zakotvila u ostrova Lian Yu ve Žlutém moři. Měla jsem namířeno po dosti náročné misi zpět do svého domova. Vyskočila jsem z kajuty na kamenitý břeh. Ještě jsem se zpětně otočila k mužům za mými zády. ,,Jen na chvíli. Než slunce zapadne, vyrážíme" rozkázala jsem a vydala se na obhlídku okolí. Luk pevně v dlani levé ruky a šíp zasazen v tětivě. U boku dýka a uschovaných pečlivě spoustu dalších. Jen se můj purpurově černý plášť mihal mezi stromy. Zkušeně jsem se vyhýbala překážkám v podobě spadaných stromů a ořezaných pařezů. Našla jsem i nastražené pasti. A byly lidské. Však ne z přírodních materiálů. Narazila jsem i na starou minu. Dávám si pozor, kam šlapu. Bylo to zde hotové bludiště. Orientovat se naštěstí umím dobře. Držela jsem se jen pár kilometrů od vody. Sehla jsem se a do dlaně vzdala několik málo listí. Rozprášila jej mezi prsty. Bylo vlhké a vítr foukal od severu. Znovu jsem se postavila a dala po větru. Když v tom jsem v dáli uviděla někoho se tisknout ke stromu. Zbystřila jsem. Osoba se snažila být nenápadná, však mne se nevyhne nic. Ani sebemenší pohyb či zvuk. Opatrně a potichu jsem se k ní připlížila. Ani listí nezašumělo, ani větvička nepraskla. Byla jsem učena neviditelnosti. Když jsem byla dostatečně blízko, zaútočila jsem...