The Canary

24.) "Předvečer"

Sara

Slunce zapadalo a poslední zlatavé paprsky pronikaly do mé komnaty. Vše bylo krásně ozářeno a svítilo do okolí. Kovové předměty se blýskaly a bodaly do očí. Z venku se linul čerstvý již podvečerní vzduch. Lehký teplý vánek si pohrával s mými pramínky blonďatých vlasů. Zastrčila jsem je za ucho, aby mi je vítr nevmetal do obličeje. Můj pohled se upínal vysoko ke hvězdám. Bylo to mé jediné spojení s minulostí. S mým starým já a mou rodinou. Představovaly pro mne velice mnoho. Vázalo se na nich mnoho a mnoho vzpomínek z dětství či i mé osobnosti, před odplutím s Oliverem na Queens Cambit. Vše to uteklo jako voda. Zažila jsem peklo na zemi a ne jen jednou. A nyní mne čeká  ještě větší peklo. Je to jako včera, kdy mne Nyssa našla na ostrově. A jako před pár hodinami, kdy jsme teprve začínaly. Nyní je to šest měsíců. Za celou tu dobu jsem neměla z ničeho strach. Ale nyní? Zítra je den D. Zítra se rozhodne o mém osudu. Jsem schopná žít mezi zabijáky? Jsem vůbec připravená? Nedokážu si představit, že budu chladnokrevně zabíjet lidi. Zlé lidi, proběhlo mi hlavou. Jistě, věděla jsem, že většina z nich jsou nepřátelé či dlužníci ligy, nebo vůdčí gangů. Nyssa mluvila o obětech pro vyšší dobro. Že liga nahrazuje zlo smrtí. Tomu všemu věřím, ale stále... jsou to lidé. Nemohla jsem se zbavit myšlenky, že spousta z nich bude mít děti, rodinu, přátele. Nemohla jsem spát. Bála jsem se, jako ještě nikdy v životě. Váhala jsem, zda li by nebylo možná i lepší, nechat se zabít. Být zabit, než zabíjet. Zabíjej nebo buď zabit. Hrátky se slovy, jež se proplétaly v mé hlavě neuvěřitelným způsobem. Většina z nich ani nedávala smysl. ,,Argh..!" naštvala jsem se a seskočila z římsy okna. Došla jsem k zrcadlu a pohlédla do něj. Spatřila jsem světlovlasou dívku. Oplácela mi pohled svými lagunově modrými kukadly. Najednou mi přišlo neúnosné se na sebe podívat. Myslím, že až zabiju, nikdy na sebe už nebudu moci pohlédnout. Budu se do smrti nenávidět. Ale nezbývá mi nic jiného, jak řekla Nyssa. Ona jediná mne zde chápala. Ona jediná je stále po mém boku. Ona byla ta, která mne naučila přežít. Nyssa Raatko, dcera R'as al ghúla, vtělení démona. Létalo mi její jméno hlavou. ,,Nemůžeš spát?" ozvalo se za mými zády a já se prudce otočila. Laurel. ,,Kde ses tu vzala?" nechápala jsem. Jen se usmála a v tu chvíli jsem se jí chtěla vrhnout do náruče. Bohužel se vyhla mému tělu a jen se zamračila. Doslova mne probodávala pohledem. Smutně jsem si ji prohlédla. ,,Zničila jsi nám život, Saro" hlesla najednou. Její slova byla chladná. Plná nenávisti a zuřivosti. ,,Ale.." chtěla jsem něco namítat, ale skočila ni do řeči. ,,Žádné ale! Tvá rodina nyní trpí! A jen kvůli tvé hlouposti!" rozkřikla se, až jsem sebou leknutím trhla. ,,Moc mne to mrzí, Laurel. Já opravdu nechtěla..." šeptla jsem lítostivě. Odplout s Oliverem byla má životní chyba, které budu do smrti litovat. ,,Za všechno můžeš jen ty!" vrhla jsem proti mne. Najednou v rukou třímala nůž. Ostří se blesklo v měsíčním světle, když jej pozvedla nad hlavu. V tu chvíli jsem prudce zavřela oči...

,,Neee!" zaječela jsem do tmy a prudce vstala. Můj dech byl zrychlený a já sotva popadala dech. Mé plíce bojovaly s nedostatkem kyslíku. Hrudník se rychle zvedal do rytmu lapání po vzduchu. Rozhlédla jsem se kolem. Má komnata. Má postel. Žádná Laurel Lanceová. Jen sen. Vstala jsem a došla ke stolku opodál. Klesla jsem pohledem ke keramické misce s vodou. Natáhla jsem se k ní a nabrala čirou tekutinu do dlaní. Následně jsem si ji vprskla do obličeje. Když to nepomohlo, napodobila jsem to ještě několikrát. Po nějaké době jsem přestala. Bylo mi do pláče a tak jsem složila tvář do dlaní..