The Canary

35.)

Nyssa

Schylovalo se k večeru a já hledala jakékoliv známky života v budově, kde by se měla Sara údajně schovávat. ,,Saro?!" křikla jsem již po několikáté do zcela prázdné místnosti. Můj hlas se roznášel všude okolo, včetně klapotu mých podpatků. Našla jsem její tašku s věcmi. Oblek ligy zde nebyl, takže musela být ve městě. Ale to je nesmysl, jelikož ještě ani není skoro tma. A já jí vždy opakovala, že dokud slunce nepředalo vůli měsíci, má zůstat v utajení. V tu chvíli mne zamrazilo. Museli ji buď chytit nebo... ne to není možné. Ona je silnější než její předchůdce. Okamžitě jsem se snažila vyhledat jakékoliv známky života, ale nic. Našla jsem v její tašce policejní vysílačku. Podivila jsem se nad tím, ale zapla jsem ji pouhým pootočením kolečka. Chvíli chrčela ale následně jsem uslyšela tlumený hlas nějakého muže. ,,Zneškodněna, odvolejte zásahové jednotky. Neutekla" vyřknul, a já zprvu nechápala. Neutekla, vrtalo mi to hlavou a z ničeho nic mi to docvaklo. Pohodila jsem přístroj zpět a bez váhání se vydala do ulic...

Sara

Probudila jsem se opět ve své cele. Zamručela jsem zklamaně. Měla jsem volnost na dosah! Vstala jsem a rozhlédla se kolem sebe. ,,Argh!" zuřila jsem a uchopila menší stolek u postele a hodila jej prudce proti zdi. Zbyly z něj jen kusy dřeva a hřebíků. Divím se, že tu mají takové předměty. Co kdyby se hodlal někdo zabít? Otevřela jsem ty hloupé dveře, ale místo aby v nich byl východ, objevil se v nich muž v černé uniformě. Se samopalem v ruce a já neměla šanci. Následně mi píchli něco, co mne uvedlo do bezvědomí. Ani pád na zem si nepamatuji. Vše uvnitř mne bublalo a já se nehodlala ovládat. Měla jsem chuť rozmlátit vše, co se mi dostane pod ruku. ,,Ale ale, uklidni se" pronesl někdo a já stočila pohled směrem k mřížím. ,,Je mi velice líto, že ti to nevyšlo. Musí tě to mrzet" řekl zrzavý kriminalista ironicky a já se vrhla k mřížím. ,,Až se dostanu ven, tak tě zabiju" prskla jsem po něm nenávistně. Přišla jsem si jako neovladatelné zvíře. A oni mnou opovrhovali, ponižovali mne a dělali si ze mne hračku. To se mi velice nelíbilo a hodlala jsem protestovat, bránit se. ,,Ne..." šeptnul a přiblížil se k mé cele. ,,Ty už se odsud nikdy nedostaneš a dokonce ti to zkrátili. Máš za tento pokus o útěk máš o dva dny méně na život. Ale zřejmě ti to může být jedno" mrknul na mne a já zacloumala s kovovými tyčemi. Však nijak se nepohnuly. Následně se otočil na podpatku a odešel pryč. ,,Hej!" křičela jsem za ním ale on se jen zlomyslně usmíval a pokračoval klidně dál. Vyhrál, prostě vyhrál. ,,NE!" ječela jsem a následně si uvědomila, že už mne nikdo nezachrání. Už je konec a já to mám spočítané. Vzdala jsem to a svezla se podél šedé a chladné zdi ke špíně na podlaze. Myslela jsem na Laurel a také otce. Matku. Na Nyssu a na to, jak jsem je všechny moc zklamala. Slzy se mi valily po tvářích a mi bylo jedno, zdali mne někdo pozoruje- byl konec...