The Canary

41.) "Zrcadlo"

Sara

Milovala jsem výcvik mimo pevnost Nanda Parbatu. Venku jsem si přišla alespoň trochu volná, uvnitř mne svazovaly sliby a povinnosti. Už chápu o čem to Nyssa ze začátku mluvila. Budu milovat své mise. Nanda Parbat je domov, však uvnitř jsme hlídaní jako oko v hlavě R'ase. Prudce jsem se otočila a doufala, že zde spatřím svou nynější nepřítelkyni. Však nikde po ní nebyly ani stopy a obklopovaly mne jen staré zříceniny, násuvy písku a kamení. Slabý vítr si pohrával s mými blonďatými pramínky vlasů a vmetával mi je do obličeje. Nevšímala jsem si toho a hledala danou brunetku pohledem. Však všude panovalo naprosté ticho a klid, nebýt mého tušení a i přesto ne příliš velkých znalostí, tak složím zbraň. V rukou jsem třímala dřevěnou tyč zhruba mé velikosti. Nyssa ji měla taktéž, tyto části tréninku mám nejraději. Je to skoro osm měsíců, co mne našla na ostrově hladovou, zraněnou a vyčkávající na smrt. Někdy však lituji toho, že mne osvobodila. Podmínky zde by nepřežil jen tak někdo. Ani já bych do sebe před několika lety neřekla, že bych toto vůbec přežila jeden jediný den. Postupovala jsem klidně vpřed s tyčí vzpřímenou kolem mého těla. Hlídala jsem si záda a rozhlížela se kolem sebe. Schovala se mi. Měla ráda překvapení. Zato já vůbec ne, ať už se jedná o cokoliv. Jistě se nyní troufale usmívá a sleduje mne jako kočka svou budoucí kořist. Vzduch byl ještě nasycený vlhkostí z noci po dešti. Moc zde neprší, jen málo. Ale když už, tak dlouho a vydatně. Ty noci sedávám v okně a pozoruji tu nádheru. Uklidňuje mne ten zvuk, melodie kapek dopadajících k zemi. Skvěle se u těchto jemných tónů medituje a přemýšlí. Nyssa tvrdila, že jejím živlem je spíše oheň. Čemuž se ani nedivím. Zapálená do boje a celkově do všeho, co se jí naskytne za příležitost. Dost cílevědomá, někdy to až člověka dokázalo vytočit. Však já neměla co mluvit, jsem zase pro změnu tvrdohlavá. Na zemi se cosi zalesklo a tak jsem se k tomu sehla. Natáhla jsem ruku a prohrábla zrnka písku. V rukou mi zůstalo jakési sklo. Pohlédla jsem do něj a spatřila svou osobu. V tom se cosi v odrazu mihlo za mými zády a uviděla jsem osobu, kterou jsem tolik hledala. Zřejmě myslela, že nezůstanu ve střehu a tak jsem daný kousek odhodila daleko odsud, abychom se nepořezaly. Jizev mám dost a sklo by nemuselo utvořit další. Otočila jsem se k ní. Ozvala se tupá rána. Zastavila jsem její pohyb svou tyčí. ,,Nedáváš pozor" pousmála se. Přesně jsem čekala tuto poznámku. Pouze jsem se zamračila a strhla svou zbraň k sobě. Následně jsem se rozmáchla a snažila se jí útok vrátit, marně. Sklonila se a posnažila mne srazit k zemi. Však ani její záměr nebyl vydařený. Vyskočila jsem do vzduchu a rozmáchla se. Chtěla ji napadnout, zarazila mne. V jednu chvíli jsme zase jen stály naproti sobě a vyčkávaly, která z nás zaútočí jako první. Stále mi vrtaly hlavou ty její slova. Zahleděla jsem se jí hluboko do očí a vzpomněla si na to. ,,Jak jsi myslela tehdy, že musíš jít do vězení pro člověka, na kterém ti záleží?" vypadlo ze mě ani nevím jak. Normálně bych si zakryla svá drzá ústa, dnes ne. Chtěla jsem znát odpověď...