The Canary

34.) "Kriminalista"

Sara

Poprvé za celou dobu jsem zvedla pohled od stolu jeho směrem. Měl modré oči, stejně jako já.  Však ty oči mi přišly velmi staré, unavené a nyní velice nepříjemné. Přímo z nich čišila zuřivost a opovržení zároveň. ,,Nemám zájem o vaši pomoc" řekla jsem jen a on si naštvaně odfrknul. Zřejmě počítal s tím, že se budu smrti bát. Ale zemřela jsem oficiálně dokonce dvakrát. ,,Dobrá..." naklonil se znovu ke mne. Přišel mi úchylný a nechutný. Prudce mne chytil za bradu a přitáhl si mne ještě blíže k sobě. Naše obličeje se téměř dotýkaly a mi naběhla husí kůže. ,,Okamžitě mi řekni jméno" vyhrožoval mi a to mne naštvalo. V tu chvíli mi praskly nervy a já se už nehodlala nijak ovládat. Bylo mi vše naprosto ukradené, stejně mi už hodiny odtikaly a tentokrát se tomu zřejmě nijak nevyhnu. Prudce jsem vstala a chytila tu jehu protivnou hlavu a následně s ní třískla o stůl. Místností se roznesla tupá rána a výkřik bolestí. Bylo vidět že to nečekal. ,,Čubko" prohlamatával si svůj, zřejmě zlomený nos. Vstala jsem a vydala se rychlým krokem ke dveřím. Bohužel pro mne byly zamčené. Vše co jsem dusila v sobě najednou vyplulo na povrch. Když jsem udalala dva kroky k němu, tak vytáhnul zbraň. ,,Nepřibližuj se, nebo to ukončíme už nyní" oznámil mi vyděšeně. Ruce se mu třepaly a bylo vidět, že ze mne má pěkně nahnáno. Musela jsem se nad tím pousmát. Byl dost legrační, když si myslel, že se jej zaleknu. Než to stihnul nějak postřehnout, vytrhla jsem mu pistoli z ruky a poté ho skolila k zemi, bez mrknutí oka. Nyní se mi líbilo mít moc nad ostatními, děkuji Lize. Ale jestli mám dopadnout takhle, tak bez omezování svobody a ponižování. To mne vytáčí. Muži se vždy povyšují nad ženy a začíná se mi to čím dál tím více protivit. Snažila jsem se u něj najít klíče a nakonec jsem je našla. Odemkla jsem výslechovou místnost a vyběhla ven. K mému neštěstí zde stálo několik mužů a automaticky na mne namířili zbraně. Rychle jsem zase dveře zavřela a zamkla. Slyšela jsem nárazy kulek o dveře, naštěstí neprošly skrz. Jakmile hluk ustal a oni zřejmě vystříleli slepě náboje do dveří, vyběhla jsem ven a zneškodnila je. Běžela jsem tak rychle, jak jsem jen mohla. Zanedlouho jsem dva zbylé policisty ztratila. Schovávala jsem se za rohy před dozorci a snažila se plížit. Srdce mi hlasitě bilo a tlak v žilách rychle stoupal. Bloudila jsem tak několik málo minut, však nikde jsem nemohla najít východ. V tom se všude rozezněly poplašné sirény a červené zářivé světla se mihotaly všude, kam jen oko pohlédne. Dostala jsem strach a bylo mi jasné, že mé šance na útěk se ještě zmenšily. Musela jsem rychle jednat. Vydala jsem se uličkou a spatřila prosklenou místnost, kde nikdo nebyl. Rychle jsem se vplížila dovnitř a zamkla tam. V tu danou chvíli mne nic lepšího nenapadlo, i když jsem věděla, že jsem v pasti. Pohlédla jsem ke stolu. Všechny papíry jsem prohledala. Nakonec na mne vykouknul můj spis. ,,Bingo" zajásala jsem a vzala jej do rukou. Bez toho, aniž bych si jej přečetla jsem jej roztrhala a hodila do umyvadla. Inkoust se více méně rozpustil a tak nezbyly žádné stopy. Stejně mi to bylo k ničemu, všechna data mají jistě zálohovaná v počítačích a tam se nedostanu. Z ničeho nic okolo proběhli policisté. Lekla jsem se, jelikož jsem je přes zdi neslyšela ani běžet. Jeden z nich se zastavil- spatřil mne. ,,Sakra" šeptla jsem a přišla si jak zvíře v pasti, když se snažil vykopnout dveře. Jak jsem však ale zjistila, tato místnost byla udělaná tak, aby se do ní nikdo nedostal. Zřejmě při úniku vězňů pro schování dozorců. Musela jsem se pousmát nad tím, že nyní je to naopak. Měla jsem chuť se posadit a jen se jim smát, ale to jsem nemohla. Musela jsem myslet. Rozhlížela jsem se kolem a spatřila dveře. Bez váhání jsem se k nim vrhla. EXIT, stálo na nich. Velký kámen mi spadnul ze srdce a tak jsem se opřela do kliky...