The Canary

19.) "Dárek"

O tři měsíce později...

Nyssa

Vydala se vpřed. Ozvalo se hlasité zařinčení kovu třením o druhý. Meče se leskly v ranních paprscích slunce a tvořily odlesky po celé místnosti. Maseo přišel před nedávnem. Nejsou tomu ani dva měsíce. Již když přišel měl výcvik sebeobrany. Vydal se sem sám, čemuž se nedivím. Mnoho mužů má Nanda Parbat jako očistec. Pro něj se však časem stane vězením. On si to neuvědomuje. Pohlcuje jej smutek, nedokáže se smířit s realitou a osudem. Myslí si, že zde jej vyléčíme, ale to je jen jeho vnitřní lež. Už se odsud nikdy nedostane. Však nejtvrdší kov se kuje v největším žáru. Otec takové muže přijímá rád. A on je nadaný. To však Sara také. Pozorovala jsem jejich boj. Maseo i ona často schytali rány. Meče jsou ostré, nedávno broušené. R'as si na zbraních nechává záležet. V tom Maseo zaváhal a Sara to vycítila. Šibalsky jsem se usmála a pozorovala, jak muž v černé zbroji ligy padá k zemi. Divil se, když se mu ostří meče zarývávalo do kůže na krku. Já je s pažemi zkříženými na hrudi pozorovala velice ráda. Je to jejich již druhý společný trénink. Sara trénuje necelé čtyři měsíce. Vede si velice dobře, zkouška bojem se velice rychle blíží. Maseo bude velice silný, jakmile dokončí výcvik. Byla jsem ráda, že se se Sarou neutká. Měla by to těžké. Nyní je sice silnější, později by to nemusela zvládnout. I tak mám strach, otec může vybrat i Miraiho nebo jiné statné bojovníky. Já však věřím, že je silnější než většina mužů odsud. A jak ji po čtyřech měsících vidím, není to jen víra. Ale i pravda. Je bystrá, cílevědomá, silná duší i tělem. Má chuť bojovat a prát se za život. Ale zabíjení ji změní, to každého z nás. Blondýnka se zvedla a pomohla na nohy Maseovi. Uznale jsem přikývla. ,,Výborně. Saro zrychli pohyb boků, protivník tvých reakcí využije a použije je tak proti tobě" ohodnotila jsem svou učenkyni. ,,Maseo neváhej. Ona nyní nebyla jednou z nás ale tvůj soupeř a někdo, kdo ti chtěl sebrat život. Nenech si jej vzít bez boje" pokývla jsem hlavou a oni se souhlasili. Nic jiného jim ani nezbylo. Maseo vrátil zbraň na její místo na zdi a odešel. Měl svého cvičitele, už ani nevím o koho se jedná. ,,Zbraně tě nebaví, že?" optala jsem se jí. Pozorovala jsem to u ní již delší dobu. A měla jsem i svůj plán a nápad. Však musela jsem si nejdříve své podezření ověřit. Známe se sotva pár měsíců, ale přijde mi jako bych ji vídala od raného dětství. ,,Víš, zbraně jsou fajn. Ale něco tomu chybí" začala ve snaze mne neurazit. Ale to vůbec nemusela. Chápu ji. ,,Něco pro tebe mám" šibalsky jsem se usmála. Znám tě, zase mám pravdu, pomyslela jsem si. Ona s nepochopeních pozvedla obočí. Měla jsem v ní pochopení. Chtěla jsem být něčím výjimečná , i ona nechce jen v rukou třímat rukojeť meče či dýky. Vydala jsem se místností kolem "ozbrojené" zdi. Za pancéřovanými dveřmi se nacházela místnost menší. Sara zůstala na místě, mezitím jsem došla pro můj dárek. Schovala jsem jej za zády a vešla do výcvikové místnosti. Vydala jsem se za ní. ,,No tak. Víš že nesnáším překvapení. Cítím se pak bezmocná" nasadila uražený výraz s úmyslem mne přesvědčit, abych prozradila tajemství. Moc dobře jsem věděla, že to nemá v oblibě. Líbilo se mi mít nad ní určitou převahu. Strašně moc. Otočila jsem dlaní a ozvalo se zařinčení kovu o kov. Prozradila jsem tak své překvapení a ona vytřeštila oči. Následně se však usmála. Otočila jsem se stříbrnou tyčí v dlani a následně zručně kolem svého těla. V jejích očích se objevila určitá jiskra. Byla neuvěřitelně unešená. Předala jsem jí její novou zbraň. Byla velice lehká díky hliníku, ze kterého byla převážně složená. Však pevnosti jí přidávaly i další látky a společně s ostrými konci tvořily smrtící zbraň. Vyzkoušela ji. ,,Je úžasná" žasla po pár obrátkách. Jistě lepší než dřevěná tyč vetší délky, se kterými jsme zkoušely. Právě tehdy jsem na ní viděla to nadšení a jiskru pro tento druh boje. Každý bojovník by měl být specifický a originální pro nevýhodu soupeře- otec je však hází do jednoho pytle a to je možná i jeho chybou. ,,Jako stvořená pro tebe" šeptla jsem tiše spíše pro sebe. ,,Meče a dýky jsou standartní. Ale být jedinečný nám dodává sílu a odvahu" usmála jsem se na ni. ,,Luk a toulec na mých zádech se stal mou jedinečností" dodala jsem ještě a ona vděčně přikývla. ,,Tak se předveď" pobídla jsem ji. Sáhla jsem bleskově po dřevěné tréninkové tyči a otočila s ní v dlani. Ona se troufale usmála...