The Canary

31.) "Vězení"

Sara

První, jež jsem ucítila když jsem se začínala probírat, byla ukrutná bolest hlavy. Pociťovala jsem celé své tělo a přišla jsem si jako po přejetí parním válcem. Při jakémkoliv pohybu mne kdekoli píchalo a střílelo do zbytku celého těla. Chvílemi mi to přišlo horší, než výcvik ligy. Před očima jsem měla stále jen tu temnotu a byla jsem strašně moc slabá. Sotva jsem se zvedla a posadila. Promnula jsem si čelo následně otevřela oči. Chvíli trvalo, než si mé oči zvykly na přítmí v této místnosti a já teprve poté zjistila, kde se zrovna nacházím. ,,Ksakru" proklela jsem při zjištění, že jsem ve vězení. Už jsem jednou seděla, ale jen na jednu noc a to za řízení v opilosti a ještě tehdy nezletilosti. Táta mne z toho ihned vysekal. Snažila jsem se rozpomenout, z jakého důvodu sedím nyní, však paměť mne zradila. Pokusila jsem se vstát z ochablé postele, která sotva stála a dobelhala se až k mřížím. Venku stáli tři ozbrojení muži a to jen u mé cely. Chvíli jsem se tomu podivila a poté mi to došlo. Zavraždila jsem velmi vysoce postaveného muže ve vládě a ještě k tomu dva, nebo možná i tři jeho bodyguardy. Hups.. ,,Zalez" prsknul po mne jeden z policistů, když si všimnul, že je pozoruji. Nehodlala jsem se s nima hádat, ale ani je uposlechnout. Rozhlížela jsem se. Přímo naproti mne byli ve vězení uzavření nějací dva muži, vypadali docela nebezpečně. A vedle nich byla jedna dívka se zavázanou rukou. Moc jsem je neviděla a nevšímala si jich. Oni jsou zde jistě jen na chvíli a čekají na propuštění či soud. Ale já si zde posedím pěkně dlouho. Nejhorší bylo, že si ani nijak nepomohu. Ale pak jsem spatřila muže s pistolí, stát docela blízko u mé cely. Zauvažovala jsem, jestli bych na tu zbraň dosáhla. Dobrá myšlenka a tak jsem se o dva kroky posunula k němu. Bez váhání jsem po něm natáhla ruce a začala ho škrtit skrz mříže. Sáhla jsem po zbrani a však zasekla se mi za mříži. Bohužel pro mne stihli dva další reagovat a byli v mžiku u mne. Policista se rozkašlal a lapal po dechu. ,,Ale no tak, zase až tak dlouho jsem tě nedržela" šeptla jsem naštvaně jen tak pro sebe. Bohužel pro mne to ostatní slyšeli. ,,Ty raději mlč. Čeká tě elektrické křeslo slečinko. Nijak si nepřilepšíš ani u soudu. Žádný soudce nepomůže někomu, kdo chladnokrevně zavraždil Teera" zasyčel a pomohl svému kolegovi pryč. Zřejmě to byl nějaký jejich oblíbenec, ten Teer. Ale co mi bylo do toho, já svůj úkol splnila. Však skončila jsem tady. Zanedlouho se vrátil i s posilou a mi bylo jasný, že teď už nemám vůbec žádnou šanci. A nejhorší bylo, že si za to mohu jen já sama a mé zaváhání...