The Canary

76. "Noční Paříž"

Sara

Docela utichlým městem se roznesl dunivý zvuk rychle jedoucí motorky. Na hlavní město jedné z nejkrásnějších zemí v Evropě zde bylo docela ticho. Lampy zářily jako hvězdy na noční obloze a přesto mi přišlo, že je zde větší tma než bylo zvykem.

Zlatavé vlasy vlály jako prapor ve vichřici pod mou helmou. Milovala jsem rychlou jízdu, cítila jsem se tak... volná. A nyní jsem i byla. Měla jsem chuť zavřít oči, roztáhnout ruce jako pták a postavit se na dvoumístné sedadlo mé, dovolím si říct poctivě ukradené, černé krásky.

Bohužel pro mne zde bylo mnoho zatáček a já se nehodlala zabít. To udělám poté, až budu vědět, že mě Ra's našel a po mne jde liga. Protože jsem uprchlík s velmi cennými informacemi o jedné z nejtajnějších organizací na zemi.

Měla jsem namířeno do staršího bytu na okraji Paříže. Patřil lize, však podle mého zjištění zde nyní nikdo nebude. Nedávný cíl zde byl odstraněn a tak byly hrozby odvráceny. Každý v pevnosti věděl o všem. A kdo by mne hledal zrovna zde?

Musela jsem projet celým velkoměstem a nemohla jsem minout hlavní úžas a charakteristiku Francie- Eiffelovu věž. Vše se točilo zde výhradně kolem této nádhery. Byla jsem doslova nucena zastavit a zadívat se. Mé myšlenky se zastavily a daly přednost představám.

Stála jsem vysoko, vítr byl silný a přesto já byla silnější. Byla jsem nekonečně daleko a přesto právě a jen zde. Bezstarostná a zcela volná od jakýchkoli starostí, povinností nebo snad minulosti. Bylo mi zcela ukradené co se stane, byla jsem jen já na vrcholku všeho.

Za ruku mne uchopila jistá dáma, nezalekla jsem se, věděla jsem o její přítomnosti. Otevřela jsem oči a zadívala se hluboce do těch jejích. Věnovala mi šibalský úsměv a poté se přiblížila k mým rtům. My dvě na samotném vrcholu věže...

Lehce jsem se usmála nad tímto snem, nemohla jsem však dále otálet. Věděla jsem, že se tak už nikdy nestane- Nyssa mi nikdy neodpustí. Bez dalšího váhání jsem se rozjela dál. Neotáčela jsem se, přesto si hlídala okolí. Nesmím být nápadná, jistě mne hledají, hlavně ona.

Budu si snad do smrti vyčítat to, že jsem opustila tu jedinou osobu, která mne naplnila něčím, co jsem nikdy nezažila, nedokázala popsat. Změnila mne v lepšího člověka, i když jsem zabiják a nenávidím se za to. Jsem démon tak jako všichni ostatní, jež prošli daným místem.

Zastavila jsem před starším domem se zadělanými okny prkny dřeva. Prakticky jen pár hřebíků a stěn, jako domeček z karet. Vypadal opuštěně, což bylo dokonalé krytí.

Zastavila jsem za rohem a sundala helmu. Jemně jsem zatřepala hlavou a vlasy si prohrábla. Následně jsem jen přehodila nohu přes motorku a vydala se ke svému dočasnému domovu.

Přehoupla jsem se přes okenní rám z vyššího patra. Přeci jen nepůjdu dveřmi, aby všichni kdo tudy chodí věděli, že zde někdo je. Prudce jsem dopadla na starou podlahu, která na znak svého protestu hlasitě zavrzala.

Všude spoustu prachu a temnoty. Měla jsem nepříjemný pocit, jako by mne snad někdo sledoval. Sáhla jsem bez váhání po své tyči a jedním otočením dlaně ji roztáhla do dvou světových stran...