The Canary

30.) "Miami"

Sara

Nebylo zrovna nejlehčí se dostat na Floridu anonymně, aniž by mne kdokoliv poznal. Nechci potkat nikoho známého. Modlila jsem se v duchu celou cestu. Však myšlenky šly stranou při pohledu na to překrásné město. Vidět něco jiného než jen kamennou nedobytnou pevnost a písečnou poušť bylo tak uspokojující. Moře, slunce, zábava. To by byly kdysi první tři věci, na které bych myslela při příjezdu zde. Ale dnes to bylo- muž, vražda, neviditelnost. Ale nezbývalo mi nic jiného, jedině takhle jsem mohla prokázat svou oddanost a loajalitu vůči Ra's al ghúlovi. Zvládnu to, mám na to. Podpořila jsem se. Nyssa mi poradila jeden starý sklad, kde se jednou ukryla i ona. Je v exekuci a tak tam nikdo nezavítá. Uschovala jsem se v nejvyšší a nevzdálenější místnosti v celé obrovské budově. Bylo to nedaleko přístavu a tak jsem slýchávala zpěv velkých racků a ne jednou mi přistál na parapetě. Docela mne vyděsil a vždy jsem byla ihned na nohou. Byla jsem neustále ve střehu a ještě tak víc nesvá. Bála jsem se, že něco pokazím, zbabrám. Ra's by mne mohl nechat zabít. Pokud mne tedy nezabije ten daný cíl. Oddychla jsem si a vyčkávala na temnou noc... 

Krčila jsem se na střeše jednoho z mrakodrapů a pozorovala byt své budoucí oběti. Venku u hlavních vchodů měl své bodyguardy, čili se nesmím nechat chytit. Nyssa tvrdila, že je těžké jej dostat a pokoušel se o to i ještě někdo jiný- neuspěl. Ale já musím, prostě musím. Chvíli jsem vyčkávala, než světla pohasnou a následně jsem se spustila k němu na balkón. Nebylo těžké dostat se dovnitř, ani nebylo zamčeno. Ale přišlo mi to o to podezřelejší a ještě dvakrát tolik jsem si dávala pozor. Plížila jsem se jako temný stín podél stěn, bílých jako zimní sněhová přikrývka. Nikde nebylo nic slyšet, pouze můj hlasitý tlukot srdce a zrychlený dech. Měla jsem pocit, že mi zanedlouho vyskočí z hrudi, nebo se udusím napětím a tím adrenalinem. Tlak v mých žilách stoupal na maximum, když jsem se přiblížila k jeho ložnici. Rozhlédla jsem se, nikoho jsem neviděla. Přidala jsem do kroku a dostala se až k jeho posteli. Když jsem uviděla muže ve středním věku pravidelně oddychovat, pomyslela jsem si, že spí. Sáhla jsem po své dýce a hodlala mi podříznout hrdlo. Přesně tak, aby nevydal ani hlásku a já se mohla včas vypařit. Udělala jsem ještě jeden krok a nastavila mu ostří ke krku, když cosi ve mne se pohnulo a já zaváhala. Ten zlomek vteřiny se mi stal naprosto osudným. Má oběť prudce otevřela oči a vytrhl mi dýku z ruky. Následně mne od sebe odstrčil a strnul se boj. Měla jsem navrch, ale aniž bych si všimla, zakopla jsem o roh postele a skončila na zemi. Než jsem se nadála, otočil proti mne mé vlastní ostří- tak neuvěřitelně potupné. Vše uvnitř mne se sevřelo do malého uzlíku a já dostala strach. ,,Pomoc!" křiknul několikrát a to mne naštvalo, nezbývalo mi moc času. Vzchopila jsem se a dostala se z jeho sevření. Rychlostí blesku jsem sáhla po rukojeti mého meče a než se on sám nadál, jeho ostří mu prošlo hrudníkem. Měla jsem na rukou jeho krev, ale to jsem se snažila v tu chvíli nevnímat, jelikož zavolal o pomoc a jistě už se sem hrne hromada svalnatých mužů se zbraněmi a kulkami. Rozběhla jsem se rychle chodbou pryč. A nebyla bych to já, kdybych špatně zahla a nacházela se v nějakém pokoji, jež mi byl naprosto neznámý. Když jsem hodlala se otočit a vyběhnout zase ven, ve dveřích se zjevili dva muži v kravatách. ,,Hej ty! Ruce nad hlavu!" křiknul jeden, míříc svou smrtelnou zbraní mi na hlavu. Chvíli jsem uvažovala, jak reagovat. Poté jsem se ale rozhodla je balamutit a tak jsem "uposlechla". Došli ke mne, že mi ruce spoutají a ten druhý si už i schoval svou zbraň. Ale v tu chvíli jsem jej složila k zemi jednoduchým chvatem a než se nadál druhý muž, rozebrala jsem mu zbraň v dlani a poslala do nebes. Vyběhla jsem a ani jsem neznala směr. Když v tom jsem uslyšela za svými zády jisté kroky a prudce jsem se otočila. Nestihla jsem nijak reagovat a jistý muž mne uhodil pažbou své pistole do hlavy. Následovala pouze a jen černočerná tma...