The Canary

6.) "Zotavení"

O několik dní později...

Nyssa

Sara se zotavila vcelku rychle. Však nesměla opustit své určené komnaty, otec to zakázal. Dokud si ji nepovolá k sobě, tak to tak bude nadále přetrvávat. Otec místo mne posílal mimo Nanda Parbat jiné zodpovědné k přečinu.  I když miluji více svobodu a volnost mimo domov, chvíli odpočinku přijmu. Pozorovala jsem Sařino chování a reakce. Přišla mi jiná, než ostatní odsud. Viděla jsem v ní odvahu a sílu. Nebála se. Nevěděla jsem, v čem je tak moc odlišná. Věřila jsem však, že bude statná Asasínka. Jako by měla předurčené přijít sem. Prošla zkouškou ohněm a posílilo ji to. Má na to, být jednou z nás. Velmi mne to těšilo a byla jsem ráda, že se mé instinkty zase pro jednou nemýlily. Vysedávala jsem před meditační svíčkou a pečlivě se soustředila. Vnímala jsem klid okolí. V tom mé smysly postřehly kroky na chodbách. Osoba se velmi rychle blížila. V momentu, kdy jsem prudce otevřela oči, někdo vtrhnul do mých komnat. Instinktivně jsem stála na nohou, s dlaní na rukojeti svého meče u pasu. Uklidnila jsem se při vědomí, že je to jen jeden z otcových poslů. Jeden z nás. Dá se říci strážný mého otce, R'as al ghúla. Uklonil se na znak úcty k dceři vtělení ďasa. Všichni, kromě mého otce, ze mne měli respekt. Vzhlížejí ke mne, však plní otcovy rozkazy. I kdybych já porušila příkazy R'ase, čekal by mne trest. Dcera, však stále Asasín. Nikdo jej nesmí zradit. Všichni jsme složili přísahu. ,,Hlava démona očekává tvou přítomnost" oznámil mi z poza černé masky. Bylo mu vidět sotva do očí. Zde je mnoho mužů, jež chtělo utéci a zapomenout na svou minulost. Zde přišli a dostali nové jméno, cíl a domov. ,,Dobrá" přikývla jsem a vydala se za ním. Chodby pevnosti jsou spletité a zamotané. Nedávají prakticky žádný smysl a proto je prakticky nedobytná. I s umístěním ve vysokých skalách. Zbraň u mého pasu se houpala do rytmu mých kroků a boků. Byla jsem zvyklá, beze zbraně jsem jako bez končetiny. Nikdy nikam nepřicházím neozbrojená. Zvyk je železná košile. Muž v černé kápi se zastavil před pancéřovanými dveřmi a naznačil, ať vejdu sama. Učinila jsem tak a po pár krocích jsem poklekla před vyšším statným mužem v černém plášti se zlatavým vyšíváním-znak velkého R'ase. Tmavé vlasy a nekonečné pronikavé oči, které jsem po něm zdědila. Hluboké jako propast však nekonečné jako vesmír. Nedotčeny a nikdy nelze poznat, na co právě myslí. Otec mne nějakou chvíli jen pozoroval. Nezvedla jsem zrak od země. ,,Jsem zde, přál sis mne vidět?" optala jsem se se sklopenou hlavou. Naznačil však ostrým pohybem dlaní, ať povstanu. ,,Jak se daří neznámé dívce?" zajímal se. Podivila jsem se nad jeho zájmem, i když byl jen předstíraným. V jiných případech, jež byly předešlé, pouze oznámil, že chce nováčka vidět. Tvrdě mu oznámit, zdali podstoupí výcvik, či zemře. Nevím, co je lepší. Učení jsou muka sama o sobě. ,,Zotavila se, nyní je zdráva" odpověděla jsem mu bez jakéhokoli tónu. On ode mne kousek poodešel a otočil se. Létal pohledem po Lazarové Studně. ,,Chci ji vidět. To já rozhodnu, zdali její uzdravování nebylo zbytečné" odseknul směrem ke mne. Byla jsem na tento jeho věcný až nenávistný tón zvyklá. Mluvil tak se mnou, stejně jako s jinými z ligy. Kývla jsem k muži opodál a ten se vydal splnit rozkaz svého pána...