The Canary

77.) "Černá Nenápadná"

Sara

Plížila jsem se nenápadně tmou celého domu se zbraní v ruce. Pocit, že zde v žádném případě nejsem sama, stále přetrvával.

Vrchní patro bylo čisté a tak jsem chtěla složit svou tyč k sobě. V tu chvíli se však ozvala nehorázná rána a já sebou leknutím trhla. Prudce jsem se otočila a létala zběsile pohledem kolem sebe.

Zvuky přicházely z přízemí, bezdomovec? Nenápadně jsem se přikradla ke schodům a snažila se o co největší nenápadnost. Problém byl, že pachatel přesně věděl odkud přijdu- bohužel pro mne.

Dřevěné už tak chatrné a nestabilní desky vrzaly pod mými kroky. Skvělé cvičení pro ligu, pomyslela jsem si. Za rohem jsem neměla šanci někoho vidět a nemohla jsem riskovat, že po mne začnou střílet či snad zaútočí.

Vzpomněla jsem si na radu své zaučovatelky- vnímej celé své okolí. Rozlédla jsem se a snažila se najít cokoliv, co by mi pomohlo. Na zdi visel starý obraz pod pavučinami a hordou prachu. Usmála jsem se nad tím, že není vysklený. Viděla jsem odraz celého domu za rohem a letmo i svou postavu.

Nikdo jiný tam však nebyl a tak jsem se vrhla vpřed. Znovu jsem uslyšela jemné cizí kroky, bez váhání jsem pokračovala. Napětí uvnitř mne stoupalo a ještě chvíli takto a bouchnu. Hluboko ve svém nitru jsem měla i strach z toho, že mne liga už našla.

Pohlédla jsem do okna. Venku svítil jasný měsíc v úplňku se svým stříbřitým závojem a hvězdami, jako posetým drahokamy a diamanty. Kolem domu byl naprostý klid. Z ničeho nic se kolem mne cosi prohnalo.

Prudce jsem se ohnala a otočila. Létala jsem pohledem po místnosti, kdysi připomínající kuchyň a hledala onoho člověka, jež jsem svou ránou minula.

Nikdo nikde a já si přišla jako blázen nebo jen příliš paranoidní. Poté však spadnul starý talíř ze stolu a já nesměrovala svou tyč daným směrem. Mé oči spatřily cosi nevídaného.

Na okraji dřevěné desky vysedávala černá chlupatá kočka s velkými kukadly, žluté jako by právě vzplanuly. Zářily do noci a kdybych se právě nacházela v hororu, řekla bych, že mám vzít nohy na ramena.

Pro mé štěstí to byl můj drahý pachatel. Slabě jsem se usmála nad tím, jak jsem marně strávila čas. Udělala jsem dva kroky k ní a jemně ji pohladila. Byla velice přítulná, téměř okamžitě si mě oblíbila.

,,Víš o tom, že jsi mě vystrašila víc, než bojovník v černé kápi?" ušklíbla jsem se troufale, zato ona jen dál spokojeně vrněla pod mou péčí. Byla roztomilá a tak nevinná.

Zapálila několik málo svíček, jež byly rozestavěné po domě a prošla zbytek domu. Ujistila se, že jsou všechny vchody zabezpečené a uchýlila se ke spánku. Nebyla jsem sama, chránil mne můj čtyřnohý andílek...

Nyssa

,,Otče!" křikla jsem naštvaně do místnosti hlavního trůnu, jemuž vládne jedině Ra's al ghul. On se prudce otočil při mých slovech.

,,Ano mé dítě?" odvětil však docela klidně a chladně, moc dobře věděl kde pramení můj hněv. Viděla jsem mu lstivost na očích.

,,Proč jsi nedovolil mužům, aby pronásledovali Ta-er al Sahfer? Mohli jít po stopách, najít ji do setmění!" můj vztek se umocňoval a já se sotva ovládala.

,,Nebyl důvod, od začátku bylo jasné, že naši organizaci nebere vážně. Byla to jen otázka času" pokrčil nevinně rameny, jako by se snad nic nedělo.

,,Víš to a teď se mi mstíš! Poskrvrnila jsem tvou čest a krví znehodnotila rod!" můj hlas byl plný vzteku. Věděla jsem, že z tohoto nevzejde nic dobrého.

,,Nemám důvod se ti mstít. Ta-er al Sahfer není důležitá, zemře spolu se svou rodinou. Zato ty jsi měla o plánech Al Sahera pomlčet!" křiknul naštvaně, věděla jsem proč. I když to nepřiznal.

,,Jistě to neměla, ale nyní se vydám Sáru hledat a přivedu ji zpět" oznámila jsem mu a prudce se otočila k východu. Bez svolení Ra'se nikam odejít nesmím. Měla jsem ale odvahu to zkusit.

Z ničeho nic se však proti mne postavili dva muži a zabránili tak mým úmyslům. Zpražila jsem je pohledem, nepomohlo to. ,,Je jen má vůle a ty nikam nepůjdeš" ozvalo se za mými zády. Zamračila jsem se.

,,Nemůžeš mě tu držet!" křikla jsem zpět k němu, přesto jsem věděla že může. To na tom bylo to nejhorší a uvnitř mne se vše svíjelo.

Mávnul rukou a muži mne uchopili pevně za paže. Chvíli jsem se vzpírala, po někaké době už jsem neměla sílu. Vedli mne zpět do mých komnat a následně zavřeli. Věděla jsem, že stojí za dveřmi, nehodlala jsem utíkat.

Přišla jsem si jako mladá dívka, jež neposlechla rodiče a utekla ke svému klukovi. Bohužel byla situace maličko jiná. Můj otec je zabiják, já taktéž a k tomu ne kluk, ale dívka. Lehce jsem se nad tou představou ušklíbla.

Rozepla jsem přezku u toulce a odložila jej na komodu. Uvězněná mezi čtyřmi stěnami jsem padla na postel a vzhlédla. Mohla jsem jen doufat a modlit se...