The Canary

20.) "Shuriken"

Nyssa

Seděla jsem uprostřed výcvikové místnosti. Měla jsem zavřené oči a paže volně položené na nohou. Pociťovala jsem okolní energii a vstřebávala ji do sebe. Čerpala jsem tak sílu z okolního vzduchu, ohně plápolajícího z pochodní, vody z pramene ze skal a země, která zde byla i tak dosti pustá. Živly dokázaly uklidnit i tu největší bouři. Nemohla jsem však přeslechnout kroky, blížící se ke dveřím do místnosti. Když byla osoba na prahu dveří, ihned jsem byla na nohou a hodila po ní nástrahy. Ostré Shuriken, letěly vzduchem a Sara se jim jen tak tak vyhnula. Zabodly se ve zdi za jejími zády. ,,Uuu, to mne také naučíš?" žasla při pohledu na malou, avšak účinnou zbraň. Vytáhla ocelovou věcičku ze zdi a prohlížela si ji. Následně zapracovala i na ostatních a došla ke mne. Převzala jsem je od ní. ,,Samozřejmě, není to těžké" pousmála jsem se na ni a jednu jí zpět vrátila. Následně jsem se otočila a hodila ještě jednou. Točila se ve vzduchu a následně její směr zarazila tlustá zeď. Sara měla v očích úžas, jako vždy když jsem jí předvedla něco nového. V očích jí to zažehlo oheň a ona se pokusila zopakovat můj pohyb. Pousmála jsem se nad tím, když zamručela nad nezdarem. Shuriken se zabodla v zemi pár metrů od nás. Podala jsem jí poslední a ona se postavila. ,,Je to velice podobné, jako bys udeřila rukou. Zápěstí měj však uvolněné a odhad vzdálenosti také nesmí chybět. Nesmíš ji pustit moc brzo ani pozdě" uchytila jsem její paži a napodobila potřebný pohyb s ní. Přikývla a pokusila se o to podruhé. Uznale jsem přikývla a poslala ji pro zbraně. Mezitím jsem se rozmýšlela, jaké plány bychom mohly mít dnes. Zkouška se blíží a už nám nezbývá moc času. Sara však vypadala klidně a vyrovnaně. Nepůsobila, že by snad mohla mít z něčeho nebo někoho strach. A to dodávalo odvahu i mne. ,,Znovu" pobídla jsem ji a tak házela ještě několikrát do té doby, než se trefila stále do stejného místa, jež bylo označeno na zdi. Následně jsem pro ně zašla já a hodila je po ní. Vyhnula se jim jen tak tak. ,,Rychleji, takhle tě zabiju" pousmála jsem se. Ona přikývla a hodila je přes celou místnost po mne. Trefila by mne, já však byla v tu chvíli moc líná na pohyb. Nebo jsem se jen chtěla předvést. Chytila jsem Shuriken ve vzduchu do dlaně. Pocítila jsem slabě bolest ostří na své kůži. Ignorovala jsem to a rozevřela svou dlaň. Otevřela svá ústa dokořán a vytřeštila své lagunově modré oči mým směrem. Jen jsem nad tím pokrčila rameny a došla k ní. ,,Vyrazíme ven, co říkáš?" usmála jsem se na ni a uschovala zbraně k sobě. Zajiskřilo jí v očích. Po celou dobu, co zde je, nevyšla z pevnosti. Přišlo mi to velice bezcitné, ale popravdě žádný Asasín nepouští svého učně ven do té doby, kdy neprodělal zkoušku zdatnosti a nesložil přísahu. Ale mi to přišlo jako výborný nápad. Ať se naučí vnímat své okolí, smysly a prostředí. Musí se naučit orientovat se v těžkém terénu, jako je kamenná poušť kolem Nanda Parbatu. Rychle přikývla na souhlas a už jsme se vydaly pryč...