The Canary

39.) "Útěk"

Nyssa

Muž v uniformě mne vedl dlouhou chodbou, lemovanou mřížovanými celami. Můj pohled klouzal kolem nich a hledala jsem jistou dívku, blondýnku. Doufala jsem, že ji zde najdu, jelikož jinak by byla celá tato akce zbytečná a já skončím stejně jako ona. Ruce stažené pouty, jež omezovaly mou svobodu, mne drásaly hluboko do kůže. Spatřila jsem další dva muže stojící u jedné z cel, což mi nešlo do hlavy. Blížili jsme se postupně k nim. Muži se mávnutím pozdravili. To mne nezajímalo, můj pohled se věnoval vězni této nejvíce střežené cely. V tu danou chvíli mi srdce poskočilo a zalil mne pocit radosti a dovolím si i říci.. štěstí. ,,Dělej" postrčil mě můj přiřazený dozorce, když jsem zpomalila krok. V tu chvíli Sara zvedla hlavu a spatřila mne. Zvedla se a vydala k mřížím své cely. ,,Nysso" šeptla a já ji zpražila pohledem, ať mne neoslovuje jménem. Policisté to stejně nepochopili, jak hloupí. V tu chvíli jsem se zastavila úplně a muž v uniformě mne chtěl chytit prudce za paži. Zřejmě s úmyslem mne táhnout až do cely. Sice jsem si rozdrásala ještě více svá zápěstí, ale byla jsem volná. Zlomek vteřinky jsem uvažovala, zdali ho mám zabít. Nakonec jsem ale uznala, že se odsud bude lépe mizet bez zbytečných obětí. Zastavila jsem jeho pokus mne zastavit a vykloubila mu rameno. Následně jsem mu podkopla nohy a on se svalil k zemi. Zřejmě se udeřil do hlavy, jelikož skučel bolestí jako malé dítě, když si odře koleno. Bez problému jsem vyřídila i další dva muže a prohledávala jsem jejich kapsy a našla velký svazek klíčů. Zbrkle jsem hledala ten správný, a že mi to dalo zabrat. Jeden z nich konečně zaklapnul do zámku a dveře se otevřely. ,,Děkuju, už jsem..." zastavila jsem ji a následně jsme se rychle vydaly pryč. ,,Ale oni tady o mne mají záznamy" namítla, když jsme proběhly kolem jejich základny. Dveře byly jaksi poničené, jak se kdosi hodlal dostat dovnitř. ,,Dobře, pojď. Musíme rychle" vyřkla jsem a vběhla dovnitř. Sara hned za mnou. ,,Papíry jsem zničila, když jsem zde byla posledně. Do počítačů jsem se nedostala" řekla, jakmile jsem začala prohledávat spisy. ,,Posledně?" nechápala jsem. ,,Dobře to necháme na potom, teď se odsud musíme dostat" přemýšlela jsem jak, jelikož mne nic nenapadalo. V tom se ve dveřích objevil statný muž. ,,Co tady děláte?!" křiknul a už sahal po své vysílačce. Než jsem stihla zasáhnout, Sara mu zlomila vaz a on se skácel k zemi. A to jsem si říkala, že zabíjet nebudeme. ,,Hele, k čemu to je?" optala se a ukázala na červené tlačítko na zdi. Zapřemýšlela jsem. ,,Nevím, radši na to nesahej" opomenula jsem ji, ale to už bylo pozdě. Spustil se venku jakýsi zvonek a já pochopila, oč jde. Propustila všechny vězně. Dobrá záminka jak odsud utéct, nevšimnou si, že jim někdo utekl, budou toho mít nad hlavu. ,,Nemohu se tam dostat!" rozčilovala jsem se nad heslováním. ,,Proč se tam snažit dostat, když to jde zničit?" Sáhla po hrnku s kafé a vylila ji na klávesnici. ,,Co to..?" nestihla jsem ani doříct. Počítač se vzpouzel, nakonec jen pípal na znamení, že byly odpálené disky. ,,Fajn, mizíme" popadla jsem ji za ruku. Křenila se nad svým výkonem, na což jsme neměly moc čas. Všechny bezpečnostní mříže mezi sektory byly otevřené a tak nebyl problém proklouznout až k hlavní bráně, odkud jsme vyběhly až ven. Někteří vězni s námi, ale toho jsem si nevšímala. Běžely jsme rychle pryč a já se uvnitř radovala- dokázaly jsme to...