The Canary

42.) "K Zamyšlení"

Nyssa

Zarazila jsem se po vyřknutí její otázky. Donutilo mne to zamyslet se nad významem vyřčených slov. Mých vlastních slov. Nejvíce mne děsilo, že jsem odpověď na její otázku neznala. Doufala jsem, že na to zapomene, když se pustíme do tréninku. Obtočila jsem svou dřevěnou tyč kolem těla a provedla útok. Nečekala to a tak se sotva díky postřehu a rychlé reakci vyvarovala bolestné ráně. Bylo vidět, že jsem ji naštvala a tak se rozhodla oplatit mi mou troufalost. Ještě nikdy mne v boji nepřemohla a to se nestane ani nyní. Nedalo jí to a přesto se do mne pustila. Jedna tupá rána dřeva o dřevo za druhou. Sotva jsem se stíhala ohánět, jak byla obratná se svou zbraní. Tehdy jsem dobře odhadla její zaměření, za což jsem se musela pochválit. Než jsem se stihla jaksi otočit ve smyslu se vyhnout jejímu chvatu, zarazila mne uprostřed pohybu a následně mi podrazila nohy. Utrpěla jsem tvrdý pád k zemi do prachu. Ihned se skláněla nade mnou a držela tyč u mého krku, stejně tak jako ostří meče. ,,Neodpověděla jsi mi" řekla jen a troufale se usmála. Nastalo ticho a naše pohledy se střetly. Zadívala jsem se jí hluboko do očí a najednou jsem se ocitla v prostoru mezi nebem a zemí. Začínala jsem se pomalu ale jistě topit v těch jejích modrých nekonečných oceánech. Naše tváře byly u sebe na milimetry blízko až jsem cítila její dech na svých lících. Srdce se mi zastavilo a vše uvnitř mne se nepříjemně sevřelo. Já ani vlastně nevěděla pořádně z jakého důvodu. Pocítila jsem nervozitu a strach uvnitř sebe samé. V jejích očích se cosi zalesklo, nedokázala jsem to nijak popsat. V tu chvíli se prudce postavila a podala mi ruku. Věnovala mi vřelý úsměv a tak jsem její pomoc přijala. Mé plíce se příčily a já si uvědomila, že za celou tu dobu jsem ani nedýchala. ,,Ztratila jsi řeč?" optala se mne Sara pobaveně. ,,Ne to ne" nadechla jsem se rychle. ,,Výborně, tento způsob boje ti velice sedí. Jsem ráda za svou uvážlivost vůči tvé obratnosti" opáčila jsem jen a oklepala ze sebe písek, který se mi za tu chvíli dostal úplně všude. ,,To měla být pochvala?" dala si ruce v bok na znamení, že jí to nestačí. Moc dobře věděla, že ji nepochválím do té doby, dokud se to nebude opakovat častěji, tohle mohla být jen... náhoda. ,,Možná" otočila jsem se od ní zády a vydala ke svým věcem. Ona si naštvaně povzdychla, však dále svou otázku neřešila, spíše ji úplně vypustila z hlavy. Což pro mne bylo jedině záchranou. Odložila jsem svou zbraň a sáhla po lahvi s vodou. Však její zvědavost a pozornost mne dovedla k zamyšlení nad vlastními neuváženými slovy. Sama jsem neměla ponětí o tom, jaký v nich byl význam a jak byla tato slova hluboká. Kam směřují, či je to je ztráta drahocenného času. Možná jen výmysl, nebo jsem ji pouze brala jako věrnou společnici a přítelkyni, jelikož si rozumíme a máme mnohé společné.  Ale možná je v tom něco víc, i když mi to zatím nebral rozum. Zřejmě jen hledám záminky tam, kde nejsou...