The Canary

96.) "Svědomí"

Sara

Prudce jsem sebou trhla a vymrštila se do sedu. Při té vzpomínce mi proběhnul mráz po zádech a naskákala husí kůže.

Chvíli jsem nevnímala nic jiného než její hlas, znějící v mé hlavě, její tvář jež vidím stále před očima a svědomí, které mě mučilo s každou další minutou za to, co jsem udělala.

V tom jsem uslyšela slabý hluk za dveřmi a tak jsem se zvedla z postele. Má bosá chodidla se dotkla studené podlahy a celým mým tělem projel chladný proud čehosi, jež ani nedokážu nějak popsat. Sáhla jsem po své tmavě šedé mikině a vykročila ze své provizorní ložnice.

Sešla jsem schody a viděla Olivera sedět v obývacím pokoji u televize. Vypadal unaveně až téměř zničeně. Jeho druhá noční práce jej nejspíš zmáhala víc, než by si sám přiznal.

,,Nemůžeš spát?" optala jsem se jej a on překvapeně vzhlédnul. Opřela jsem se o futra dveří a pozorovala jej s úsměvem na rtech.

,,Nikdy toho zrovna moc nenaspím, znáš to" ušklíbnul se. ,,Jo.." přikývla jsem a schovala dlaně do kapes. Cítila jsem se docela dobře, po dlouhé době zase doma.

,,Díky, že můžu zůstat u tebe, je mi jasný, že teď hodně řešíš mámu" nabídl mi, zdali bych nechtěla přespávat u něj. Přijmula jsem, neví o mém bytě na amsterdamské na okraji města. Vše vědět nemusí.

,,Thea je teď často u svýho kluka, takže se nemusíš bát, že tě zde někdo objeví" odvětí a já se pousměju. Jeho matku čeká soud díky Malcolmovi. Kdyby jej Oliver nepřipravil o život, tak bych zde zřejmě byla z jiného důvodu a to i s Nyssou.

,,Díky za pochopení" věnovala jsem mu vřelý úsměv, bylo zvláštní s ním komunikovat vzhledem k tomu, že díky mne jej zřejmě má rodina nenávidí včetně Laurel, a po zážitcích na ostrově.

,,Ale já to nechápu. Neuběhne den, kdy bys své rodině nechyběla" je mi jasné, že jim chybím. Tedy mé staré já. Ta, kterou jsem se stala, by jim zřejmě nijak moc nesedla do noty.

,,Nepřivítali by mne s takovým nadšením, jak si myslíš" oddychnu si smutně. Je mi to líto, ale stejně bych se nemohla prozradit kvůli ligy a hlavně Nyssy. Bůh ví, čeho je schopná.

,,Jak to můžeš říct?" nechápal. ,,A jak si ty můžeš být tak jistý?" odsekla jsem mu tvrdohlavě, jak je mi více než podobné.

,,Protože jsi chyběla i mne" šeptnul a v tu chvíli se vše uvnitř mne sevřelo do malého uzlíku a na chvíli jsem zapomněla dýchat. Nečekala bych, že i po tolika letech to bude zkoušet znovu.

Nastalo ticho a já nevěděla co říct. Nechtěla jsem se vracet do minulosti, i proto jsem utekla z ligy, proto se nehodlám vrátit domů.

,,Zítra ráno musím do věznice, budeš tady nebo máš v plánu zmizet?" zajímal se najednou a já se zamyslela. Nikdo na mne prakticky nečekal a Sin ví, že nejsem na nic vázaná a mám svou hlavu.

,,Budu tady, přes den je moc světla" ušklíbla jsem se nad zvykem být neviditelná. Nehodlala jsem se toulat za dne ve svém rodném městě, kde mne může kdokoliv poznat.

Jen přikývnul a tak jsem se rozhodla vrátit do své postele. Ráno nejsem zvyklá si pospávat a nehodlám padnout vyčerpáním.

,,Sáro?" ozval se ještě za mými zády a tak jsem se otočila zpět jeho směrem. ,,Ano?" usmála jsem se a vyčkávala, co z něj vypadne.

,,Kde jsi byla ty roky?" nechápal a já přesně čekala, že se na to optá. Jen jsem mu věnovala neutrální pohled a bez jakékoliv odpovědi se vydala svým původním směrem...