The Canary

53.) "Krádež"

Sara

Během dvou dní mi Nyssa nedovolila se prakticky hnout. Měla strach, abych neměla vnitřní krvácení a jiné horší diagnózy než je modřina a naražené žebro, aneb můj případ. Ale chápala jsem její strach o mne, jelikož i já jsem jej měla. Jak se můj stav lepšil, ten její se horšil. Řekla mi, že během těch několika málo vteřin jí vpíchnul nepřítel jakousi tekutinu, ne však vše co chtěl, stihla se mu vytrhnout a poslat ho k zemi. Často se jí motá hlava a celá se třepe. Jsou to stavy z ničeho nic, v jednu chvíli jí nic není a v druhou leží na zemi. Pokaždé to ale přejde, však děsí mne to. Přesvědčuje mne, že se s tím vypořádá tělo samo, ale to si nemyslím. Když se to stalo znovu, už byla téměř paralyzovaná a já dostala opravdu strach. ,,Nechápeš to? Nenechám tě takhle trpět!" vyřkla jsem naštvaně a dotáhla jí k ložím. ,,Nic to není, zase to přejde. Musíme toho muže najít, to je náš hlavní úkol" lpěla stále na svém, ale to už mne nehorázně vytáčelo. V tu chvíli jsem se naštvala a prudce vstala. ,,Ty budeš tady, ano?! Opovaž se něco dělat nebo někam jít!" poručila jsem jí a ona se zalekla. ,,Ale kam jdeš? Nepustím tě samotnou" pokoušela se zvednout, ale znovu se složila. Bylo to stále jen horší a měla jsem strach, že umírá. To jsem nemohla dopustit. Úplně jsem zapomněla na naše spory, stále mi na ní velice záleželo. ,,Zůstaň tady!" zopakovala jsem jí znovu a vydala se rychle obléct.

Zanedlouho jsem se krčila ve stínu za rohem bílé zdi. Pozorovala jsem muže v bílých pláštích, jak se vesele baví na chodbě. ,,No tak, zalezte" šeptla jsem naštvaně. Nehodlala jsem jim ublížit a nyní byla důležitá každá minuta i vteřina. ,,Pojď, půjdeme dolů na kafe" pronesl jeden a mi poskočilo srdce radostí. ,,To by chtělo něco silnějšího než kafe, abych sbalil tu sestřičku" zasmál se druhý a já protočila oči v sloup. Muži jsou tak sprostí, když chtějí. Následně se vydali chodbou dál a já využila situace. Rychle jsem se vplížila do místnosti se skladem léků a jiných léčiv. Zabouchla jsem a zamkla. Musela jsem rychle něco najít. Nejhorší bylo, že ani nevím co jí pořádně je. Anthony Ivo mě něco naučil, ale nebylo toho mnoho. Chce to něco na neutralizaci jedů. Vydala jsem se chodbičkou mezi regály dál a hledala jisté léky, kapky, cokoliv. Měli v tom zde nehorázný nepořádek a to mne vytáčelo víc, než kdykoli dřív. I já jsem docela nepořádná, ale tohle byl extrém- já alespoň vím kde co mám. Z ničeho nic jsem uslyšela zaskřípat dveře, vše uvnitř mne se sevřelo a leknutím jsem sebou trhla. Slyšela jsem klapání podpatků, blížící se mým směrem. Byla jsem tak vylekaná, že jsem ucouvla a narazila do regálu s chemikáliemi. Ozvala se strašlivá rána a jedna lahev s bůh ví čím se převrhla na mě. Díky výcviku a reflexu jsem ji chytila dřív, než dopadla na zem. ,,Haló? Je tady někdo?" ozval se vystrašený ženský hlas. "Ano, dáš si čaj a pokecáme?" napadlo mě a ušklíbla jsem se nad mou ironickou poznámkou. Nevydala jsem však ani hlásku. Když v tom jsem proti sobě zahlédla malou lahvičku, tu kterou jsem tak strašně moc hledala. Oddychla jsem si a bleskurychle ji sebrala. Následně jsem se rozběhla mezi regály k oknu, které jsem otevřela a vyskočila na střechu staršího domu opodál. Nestarala jsem se o zavření a rozběhla jsem se dál k naší skrýši...