The Canary

87.) "Nepostradatelná"

Sara

Bylo krátce před devátou hodinou večer. Pozorovala jsem Laurel, která jako každý jiný den pracovala do noci. Však dnes je to jiné, cítila jsem to. Chodila nervózně po chodbách a mezi kancelářemi. Jako by někoho čekala.

Když v tom jsem koutkem oka postřehla pohyb na vedlejší budově. Maskovaný muž v zelené kápi se spouštěl k otevřenému oknu v její kanceláři a jedním pohybem ruky donutil vypadnout proud na celém patře.

Zjevil se za ní jako duch a pro normální lidi to bylo úžasné, ale já si jen otráveně oddychla. Oliver byl vůči ní ještě dlouho zaujatý a navždy bude.

Něco si mezi sebou povídali, neslyšela jsem jaké bylo jejich téma. Však má sestra nevypadala zrovna nadšeně z jeho návštěvy. Nechápala jsem, co tam Oliver zase vyvádí.

Laurel jej vinila ze smrti Tommyho, to už jsem si taky zjistila. Byl milý a Laurel hádám že miloval stejně tak, jako ji miluje Oliver. Já byla jen ta druhá a to mi bylo už v tuto chvíli ukradené.

Z ničeho nic zvedla má milovaná starší sestra ruku a cosi spustila. Najednou se do budovy nahrnula zásahovka a Oliver nijak nestihl reagovat. Zcela obklíčen, nechán na pospas osudu. Zcela jsem žasla nad přístupem Laurel.

,,Ach Olivere, ty jsi tak naivní" přetočila jsem oči v sloup a chvíli zvažovala, zdali jej v tom nechám se utopit. Nemohla jsem, stále mi na něm jaksi záleželo.

Rozběhla jsem se proti oknu a tak jej vyrazila. Nenapadlo mne nic lepšího, byla to poslední možnost. Nebyl problém je všechny připravit o sluch svou zbraní, vydávající nepříjemný zvuk. Ukradla jsem si pár takových hraček po cestě do Starling.

Všechna okna či snad skla mezi kancelářemi se roztříštila a oni skáceli k zemi. I má sestra, ale nic jí nebude. Stejně tak ostatní, jen je to na chvíli rozptýlí.

Vyšvihla jsem se na nohy a letmo pohlédla na svého bývalého. Zamračila jsem se a tryskem vrátila k oknům.

To už se ale odstřelovači vzpamatovali a začali po nás střílet. Ucítila jsem, jak mi jedna kulka zasáhla levou paži, nebolelo to. Na to jsem měla moc velkou hladinu adrenalinu v krvi.

Dopadli jsme na střechu nižšího domu a poté přímo do uličky mezi domy. Oliver mne pozoroval a já se vydala svým směrem.

,,Hm moc pěkná maska" podotknul a já se zastavila, prudce ohlédla. Měla jsem chuť mu pěkně zanadávat, ať se vzpamatuje. Ale to by nemělo cenu. Vyšvihla jsem se na zábradlí starého a zrezivělého balkónu. Poté mu zmizela z dohledu.

---

,,Sakra" zaklekla jsem pro sebe, když jsem si snažila vytáhnout kulku zarytou v mém předloktí. Bolelo to jako čert, ale za ty roky jsem se to naučila potlačovat.

,,Proboha, co se ti stalo?!" ozvalo se za mými zády, věděla jsem o ní. Byla nápadná a pokud jsem nebyla přímo zamyšlená, věděla jsem o každém jejím kroku ve věži.

,,Nic.." odsekla jsem jí naštvaně. ,,Jdeš pozdě" zamračila jsem se jejím směrem a ona jen nevinně pokrčila rameny.

,,Promiň, zdržela jsem se s přítelem. Už u tebe nebudu muset spávat" mrkla na mne a usadila se na dřevěné podlaze, opřená o železnou tyč.

,,Jak to? Budeš u něj?" zajímala jsem se a oddychla si, jelikož jsem se konečně zbavila kusu kovu v mém těle.

,,Neboj se, je neškodný. Známe se roky a je moc milý" usmívala se, zasnila se a já v jejích očích viděla to samé, jako ve svém odrazu v zrcadle sotva před měsícem. Potlačila jsem vzpomínku a sáhla po jehle a nemocniční niti.

,,Dobrá, ale jestli se na tebe jen špatně podívá, pěkně mu to vybarvím" zasyčela jsem spíše bolestí, když se hrot ostré jehly setkal s mou poraněnou kůží.

,,Hele, nemůžu ti pomoct?" optala se smutně a já jen zavrtěla hlavou. Vzhlédla jsem se jejím směrem.

,,A jak asi? Běž si lehnout, je pozdě" ušklíbla jsem se nad tím. Avšak těšilo mne, že o mne má někdo zájem.

,,Fajn" odsekla mi spíše posmutněle a odkráčela. Byla v něčem roztomilá. Přišla mi jako mladší sestra, kterou jsem byla já celým životem...