The Canary

9.) "Výcvik Bolí"

Sara

Muž zahalený v černé kápi mne vedl nekonečnými chodbami paláce. Přišla jsem si naprosto zmatená a vyděšená. Nebyla jsem si jistá naprosto ničím, natož jestli tohle chci podstupovat. Ale jak jsem zjistila již včera, nemám na výběr. Když jsem procházela okolo jiných z Ligy, jejich uzemňující pohledy mne zraňovaly. Uvnitř mne se vše stáhlo a já pomalu měla problémy s chůzí. Nyssa měla pravdu, opovrhují mnou. Bude těžké se zde začlenit, půjde to jen, když budu silná a zvládnu souboj. Jiná možnost není a jinou možnost nemám. Statný muž zahnul do uličky a otevřel pancéřované dveře. Následovala jsem jej a zjevila se v docela malé místnosti. Nebylo zde skoro zhola nic. Jen na zdi několik málo zbraní a na druhé straně dřevěný stůl. Vyleštěná podlaha se leskla ve svitu ranního slunce. ,,Ukaž co umíš" řekl rázně a popadl dva meče. Jeden mi z docela velké dálky hodil. Nechytila jsem ho, nýbrž před ním ucouvla. Kov s hlasitým zařinčením dopadl na podlahu. Al Ghar se zamračil. Popadla jsem meč a sevřela jej křečovitě v dlaních. Neměla jsem ponětí, jak s ním zacházet. Je to snad poprvé, co jej třímám v rukou. Byl vcelku těžký, což jsem nečekala. Asasín udělal se svým několikanásobný obrat. Bylo jasné, že je zkušený a cvičený. Já nemám ponětí jak se zachází s jinou zbraní než s pistolí. A ani to moc ne. Pokývnul hlavou a donutil mne zaútočit. Váhala jsem, měla jsem neuvěřitelný strach. Následně jsem se však rozběhla proti němu. Nic lepšího mne v danou chvíli totiž nenapadlo. Jen pohotově uhnul a podkopnul mi nohy. Nestačila jsem nijak zareagovat a dopadla tvrdě na zem. Vstala jsem a rozmáchla se. Můj úder lehce odvrátil a zase mou maličkost poslal k zemi. Už se mi ale vstávat nechtělo. Bojoval jako by nic a já si přišla ohromně poníženě. ,,Vstaň!" přikázal hlasitým křiknutím a mne nezbylo nic jiného než poslechnout. ,,Musíš chtít bojovat a vyhrát, jinak zemřeš" vyřknul. Díky za radu, pomyslela jsem si naštvaně. Neměla jsem proti němu šanci. A takhle mne zabije ještě dneska. Znovu jsem se rozmáchla, tentokrát silněji a hned poté znovu. Bylo to lepší, však stále k ničemu. Nečekalo mne nic jiného než zase tvrdý pád na podlahu. Znovu a znovu. Bolelo mne po dvou hodinách celé tělo a vždy mě donutil vstát. Nakonec jsem se mu už vzepřela. Došel ke mne a tvrdě chytil za paži. ,,Řekl jsem vstaň!" řval nelidsky. Bylo mi do pláče. Nakonec to vzdal a odhodil mne jako nepotřebnou. Následně jsem ucítila ostří meče u svého krku. Chladný kov se otíral o mou obnaženou a slabou kůži. ,,Nejsi k ničemu" pronesl najednou a mne projel mráz po zádech. Dostala jsem ještě větší strach než kdy před tím...