The Canary

55.) "Volání o pomoc"

Sara

Když se Nyssa skácela k zemi, vše uvnitř mne se sevřelo do malého uzlíku. ,,Nysso!" vykřikla jsem zděšeně a bez váhání jsem se k ní vrhla. Věděla jsem, že léky ji neuzdraví, jen účinek neznámého jedu zpomalí. Upadla do bezvědomí a já nemohla prakticky nic dělat. Vzhlédla jsem k samotnému Ra's al ghúlovi. Ten mne probodával přísným a káravým pohledem, jako bych za to snad mohla jen já. ,,Pomozte jí, pane" šeptla jsem, třímajíc v náručí umírající brunetku. Ten však nehnul ani brvou pro záchranu své dcery. Prudce se otočil a vydal zpět ke svému trůnu. ,,Lazarovy lázně nepoužiji z tak chabého důvodu" vyřkl naprosto chladně a to mne bodlo u srdce. Chabého?! Vždyť je to tvá dcera! křikla jsem po něm v duchu, ale bylo by to bezvýznamné. V ten moment jsem si uvědomila, jaký Ra's doopravdy je. Naslouchá Nysse, ale nijak mu na ní nezáleží. Jde mu jen o tu moc a řízení dějin světa. Ne o přežití vlastní krve. Rozhodla jsem se tedy hledat pomoc jinde a to velice rychle. Mirai je zkušený léčitel a dlouholetý přítel Nyssy. Snad mi pomůže, pomyslela jsem si a vstala. Uzvedla jsem svou drahou přítelkyni a vydala se pryč od té zrůdy z chladným srdcem a myslí zakalenou ohromnou mocí...

,,Bude v pořádku, ale tak hodina a už by se nedalo nic dělat" vyřkl muž v černém hábitu a já si oddychla. ,,Podávej jí co tři nebo čtyři hodiny tyhle bylinky. Buď u ní přítomna a při případných komplikacích mi dej vědět" pronesl vážně.  Stála jsem u její postele s jasně rudými nebesy a pozorovala její bledou tvář. Děsilo mne to, vidět ji takhle. Vždy jsem ji měla za neporazitelnou, můj vzor. ,,Děkuji ti Mirai" vzhlédla jsem a vděčně se mu zahleděla do očí. Pouze přikývnul. ,,Vždy byl k ní Ra's takový?" zajímala jsem se zvědavě. Chvíli se zamyslel a zadíval na ni. Jako by váhal, zdali odpovědět. ,,Ne" šeptnul nakonec jen a rychle odešel. Přišla mi zvláštní jeho reakce. Však Nyssa tvrdila, že mívá vidiny a mnoho z nich se stalo pravdivými. Věřím v ledacos, hlavně poté co jsem již viděla. Jakmile se dveře zavřely, usadila jsem se na měkkou postel vedle ní. Uchopila jsem její chladnou dlaň do svých a stiskla ji. Najednou se mé myšlenky zkřížily a já nemyslela na nic jiného než jen na ni. Měla jsem výčitky svědomí, že jsem po ní tak vyjela a hádala se s ní. Nemluvila s ní a ignorovala ji. Všeho jsem litovala a snažila si uvědomit, co se vlastně stalo. Utekla jsem, ale nedokázala jsem si nikdy dřív přiznat, že to bylo pouze z principu. Velice mi na ní záleží a je mi blízká. A ne proto, že mne vycvičila nebo mnohokrát zachránila. Ale proto jaká je. Vyrostla na tak temném místě a přesto v ní vidím světlo, které mne tak neskutečně přitahuje...