The Canary

80.) "Bolestné rozloučení"

Sara

Neváhala jsem a vtrhla do domu. Vyběhla schody do druhého patra a balila si nezbytné věci. Zbraně, oblečení a co mi zbylo z jídla. Měla jsem sice v plánu vyrazit až večer, teď mohu být velice nápadná.

Nebyl však čas na nějaké čekání na tmu a klid. Má rodina mne potřebuje a já tam musím být tak rychle, jak jen mohu.

Otočila jsem se, že se natáhla po své helmě od motorky, však vedle ní vysedávala černá kočka. V tu chvíli mi málem vrhkly slzy do očí.

Bylo mi nehorázně líto ji zde nechat, za tu krátkou dobu jsem k ní dost přilnula. Měly jsme dost společného, i když se jednalo pouze o čtyřnohého mazlíčka.

Nemohla jsem ji vzít s sebou. Ve Starling už to tak nebylo bezpečné a bůh ví, zdali je můj starý byt ještě vcelku. Miluji kočky, vždycky jsem chtěla už jako malá svou spřízněnou duši. Ale nešlo to.Otec mi pořídil kanárka a tak je i mým druhým jménem.

Jediné co mne napadlo v tu chvíli a bylo to jediné řešení. Popadla jsem chlupáče i helmu a vyjela. Když jsem ráno procházela ulicí nedaleko odsud, viděla jsem dítě se svou zřejmě babičkou hrát si před domem.

Zastavila jsem a zazvonila. Poté jsem ji položila na rohožku a naposledy pohladila. Byla jsem plná emocí a vrhly mi do očí slzy. Nevím, zdali jsem byla paranoidní nebo to byla pravda, ale zdálo se mi, jako kdyby ani ona nebyla nadšená z toho, že odcházím.

Poté jsem rychle zaběhla za roh, kde jsem měla svou černou krásku a pozorovala, jak dítě uchopilo ve svém náručí mazlíčka a volá cosi vesele na osobu za dveřmi. Usmála jsem se nad svou volbou.

Nasedla jsem a vyjela na cestu. Mám toho ještě mnoho před sebou. K hranicím je to daleko a já nesmím zastavit.

Měla jsem namířeno k pobřeží na západě u Anglie. Možná loď nebo letadlo. Na to přijdu později, každopádně mým hlavním cílem bylo mé rodné město...

Nyssa

Můj pohled spočíval na zpustlé a potemnělé poušti. Nekonečné a tak smutné. Nikdy jsem si nepřišla takto opuštěná a sama uprostřed pevnosti. V temnotě bez praktického cíle.

Kdysi jsem trávila většinu času se zbraněmi, neexistovalo pro mne nic jiného. Nepomyslela jsem na city, štěstí, radost natož lásku. A nyní, když už jsem poznala něco co mne naplnilo, nemohu bez toho být.

Nechápala jsem, jak jsem jen mohla být tak chladná. Jsem stále dcerou démona a žiji podle zásad ligy stínů. Cítila jsem však, jak se uvnitř mne perou dvě strany. Chladná a nepřístupná nebo obětavá a laskavá. Nemohla jsem být obojí, však neměla jsem ponětí o tom, co je nyní správné.

Z ničeho nic se ozvalo zaskřípání mých dveří v pantech a prudce jsem se otočila. Rychlé dva kroky vpřed a vyčkávala na příchod cizí osoby. Zjevil se náhle, jedině jeho bych zde nečekala.

,,Už mohu odejít?" zajímala jsem se troufale. Nemohl mi nic udělat, zhřešila jsem a přesto se jej v tuto chvíli nebála.

,,Nemám v plánu Ta-er al Sahfer hledat, pokud mi nedáš její přesnou polohu. Nehodlám plýtvat muži pro hledání uprchlice po celém světě" pronesl zcela vážně. Jeho pohled byl upnutý na mne a já měla co dělat, abych překvapením nevytřeštila oči.

,,Ano, jistě" šeptla jsem s klopila pohled k zemi. Neodpustila jsem si letmý úsměv. Dostala jsem povolení hledat svou milovanou, dá se říci.

Otec opustil mé komnaty tak rychle, jako je navštívil. Málo kdy mne poctil svou přítomností, výjimečně. Měl své zásady a i přesto, že jsem jeho dcera, neměl o mne velký viditelný zájem. Nesměl ukázat slabinu.

Neměla jsem ani zdání o tom, kde by mohla být. Několik dní mimo Nanda Parbat se svými zkušenostmi? Může být naprosto kdekoliv i se svou rodinou. A jak sám Ra's al ghul řekl- je bez šance hledat ji po celém světě...