The Canary

100.) "Děti ze školky"

Felicity

Sára během boje utrpěla zranění zad. Tvrdila, že jde jen o škrábnutí. Ale bylo to blízko páteře- jen kousek a nemuselo by to dopadnout nejlépe.

Její tělo bylo celé zjizvené, až mě to děsilo. Jen při jediném pohledu mi naskakovala husí kůže. Zvlášť, když ji Oliver zkušeně zašíval ránu a ona nehla ani brvou. Jen se tak bezstarostně opírala o stůl a vyčkávala. 

,,Ty ani neucukneš, jakmile tě..." zkřivila jsem obličej, když jsem je pozorovala. Oliver se na mě nechápavě podíval a Sára si oddychla. 

Sara

,,S bolestí už jsem se tak nějak smířila už před pár lety" odvětila jsem nezaujatě a chladně, jako by se mi snad vůbec nic nestalo. Normální člověk by musel na takové šití skoro do narkózy a mi nemuseli dát ani prášek na tlumení. 

Cítila jsem, jak mi jehla prochází kůži a vzpomněla si na horkou vodu, valící se po mých dlaních. Začátky byla muka, avšak dnes jsem silná, neporazitelná a mocná. Někdy je to ale na škodu, už nemám prakticky šanci na normální život, i když se o to nyní snažím.

,,Hotovo" zastřihnul Oliver konec nitě. Následně se vydal za Diggem a mi pomohla Fel se obléct. Slyšela jsem Olivera jak si stěžoval, protože nemluvím o čtyřech letech v lize. Líbilo se mi, jak jej John zazdil jeho vlastními slovy- "Zřejmě ze stejného důvodu, proč ty nezmiňuješ ostrov".

,,Musíme ochránit mou rodinu" vyřkla jsem poté, co jsem si přehodila tílko přes hlavu a otočila se k oběma mužům. ,,Ano jistě, beru si Laurel" vyhrnul ihned Ollie a mi to bylo ihned jasné. Neubránila jsem se troufalému úšklebku.  

,,Ale co můj otec?" zajímala jsem se. ,,S panem Lancem promluvím" nabídla se Felicity. Arrow přikývnul a popadnul svou civilní košili. 

,,Co mám dělat já?!" křikla jsem za ním ještě. On se zamračil, ale poté vrásky na svém čele uvolnil a povýšeně se usmál. 

,,Nic, jsi raněná. Zůstaneš tady" jako by se snad vyžíval v mé bezmoci. Zpražila jsem jej pohledem za takovéto chování a provokaci. Vůbec se mi to nelíbilo a je to dávno, co mě takhle někdo provokoval.

Felicity si oblékla svůj kabát a vydala se ke schodišti. Chytila jsem ji ale prudce za paži. ,,Prosím... neříkej mu o mě" šeptla jsem prosebně. Nechtěla jsem je ohrozit ještě víc, než se mi povedlo.

,,Neboj, mlčím jako pěna" mrkla na mě vesele a já se musela usmát, i když mě sužoval strach. Následně se oba vydali čelit svému úkolu a já se usadila na točící židli u stolu.

,,Vy jste super tým" uchechtla jsem se směrem k mariňákovi. ,,Máme své světlé chvilky" zakýval hlavou s úsměvem. 

---

,,Co tajíš?" optal se najednou a já ztuhla při vzpomínce na vyšší brunetku, která mne nyní zoufale hledá, včetně všech jiných mých hříchů- jež mne pronásledují.

,,Mnoho věcí, nic co by se vás týkalo" odsekla jsem mu jen a dále se naštěstí nevyptával. Nehodlala jsem riskovat dalších netečných pohledů plných odsouzení.

,,Měla bys možná být maličko upřímná, Oliverovi na tobě záleží" podotknul a já od něj odvrátila pohled. Nehodlám jen kvůli tomu být upřímná. On sám také nikdy nebyl.

V tu chvíli k nám dolehlo známé klapání podpatků na schodech. Diggle ode mne odvrátil pohled a ignoroval náš nedokončený rozhovor. 

,,Tak co?" zajímal se zvědavě. Jeho hrubý hlas by naháněl hrůzu i jeho pohled byl uhrančivý. Skvěle se na vojáka hodil, když o tom tak přemýšlím.

,,Ne moc dobře, zřejmě to nevzal dostatečně vážně. A když jsem u toho, nejspíš jsem se neměla zmiňovat o Lize Asasínů. Co teď?" odvětila mu posmutněle a usedla ztěžka do své židle.

Nechtěla jsem to udělat, ale nezbylo mi nic jiného. Nehodlala jsem ohrožovat další životy jen kvůli mé životní chybě a dalším následujícím rozhodnutím a udělám nyní cokoliv za to, aby byla má rodina v bezpečí.

Popadla jsem svou bundu, zbraně a vydala se směrem k východu. ,,Kam si myslíš, že jdeš?" zajímal se zvědavě John a postavil se mi prudce do cesty. ,,Přeci nechceš, aby tvůj otec jen tušil, že jsi ještě naživu" dodal tvrdohlavě.

,,Nechci, ale stále je to lepší, než aby zemřel" prskla jsem po něm. Nemohla jsem si nevšimnout vyděšeného pohledu blondýnky, sedící u stolu. Jako by o mne snad měla starost a to se známe sotva den.

,,A co teď jako děláš ty?" zamračila jsem se, když si nabíjel svou pistoli a dal za opasek. Netuším, co si o sobě myslel, ale hodlala jsem mu to hezky odepřít.

,,S tebou, kam asi. Nenechám tě tam odejít bez zálohy. Jsou kdekoliv" zapřel svůj zrak na mne a i když jsem byla asi o dvě hlavy menší, věřila jsem si. A ne málo.

,,Diggu, možná jsi odsloužil tři turnusy u speciálních jednotek, ale mě cvičili lidé, před kterýma vypadají vojáci jako děti ze školky. Takže ustup, nebo tě srazím k zemi" nejdříve jsem působila mile, ale s každým dalším slovem jsem po něm spíše výhružně vrčela.

Chvilku nedělal nic, zřejmě mi nevěřil. Takový velký obr a já, malá blondýnka od pohledu nevinná. Poté se však zamračil- ,,Bude to tvůj pohřeb" odsekl a tak jsem jej jednoduše obešla.

,,Nebylo by to poprvé" křikla jsem po něm ještě z dálky tvrdohlavě, zatímco jsem vybíhala schody k východu. Neměla jsem čas, liga nikdy nespí...