The Canary

118.) "Omluva a slzy"

Sara

Čekala jsem na něj v klubu, ale neukázal se. Ani Felicity s Johnem o něm nic netušili. Kromě nich zde nikdo nebyl a mne čekala ještě tak hodina do chvíle, kdy budu trénovat se samozvancem nováčkem.

Ocitla jsem se za barem a míchala spokojeně svůj oblíbený drink, když se za mnou najednou vynořil onen zmizelý, na kterého jsme všichni čekali. ,,Ahoj" vyřknul docela překvapeně.

,,Na, zkus to" nalila jsem mu skleničku a podala. Sama jsem z té své slabě upila a vychutnávala si nahořklou chuť alkoholu, střídající nasládlou po tajné ingredienci.

Nejdříve se tvářil nedůvěřivě, ale poté si přiložil okraj barové skleničky k ústům a vypil. ,,Je to dobré, vážně dobré" pochválil mou práci a já se vítězně usmála.

Když odložil prázdné sklo na bar, změnila jsem svůj výraz k vážnému. ,,Mám se ptát, kde jsi byl?" zajímala jsem se a on jen zakroutil hlavou.

,,Co vlastně děláš tady za barem?" nechápal stále, zatímco já přešla jeho zmizení. Chápala jsem to, i já měla ty tendence.

,,Thea mě přijala. Je ze mě nová barmanka" nasadila jsem šibalský úsměv. Musela jsem se chlubit, byla jsem nadšená z naděje k normálnímu životu.

,,Hmm aha" přikývnul uznale. ,,Dělala jsem to na vysoké a dneska je dost těžké sehnat práci. Zvlášť, když máš v životopise napsané- Jsem mezinárodní zabiják" zamyslela jsem se a následně nad tím uchechtla. On také.

,,Budeš jistě úžasná, hlavně po tom, co jsi mi dala skvělou ochutnávku" změřil si mne pohledem a já vycítila, že to myslel i jinak. Ignorovala jsem to.

V tom mu zapípal mobil v kapse a tak jsem odvrátila svůj pohled od něj zpět k alkoholu. Sklidila jsem několik flašek zpátky na místa a umyla naše dvě skleničky.

,,Musím domů" vyřknul ještě zaskočeně, hledíc do obrazovky telefonu. Docela jsem se zděsila.

,,Je všechno v pořádku?" optala jsem se zcela vážně. ,,To doufám" vyrazil prudce vpřed směrem k východu. Zřejmě tam měl svou motorku.

V tom se ve dveřích minul s jedinou osobou, kterou bych zde nečekala. Vše uvnitř mne se sevřelo a jako bych přimrzla k zemi. Vyschlo mi v krku a netušila jsem, jak reagovat. Pouze jsem na ně hleděla málem s otevřenou pusou.

,,Klidně můžeš jít, nejdu ji zabít nebo tak" Laurel zvedla ruce na svou obranu. Vypadala docela klidně. Létala pohledem mezi mnou a jím a Oliver váhal.

Následně ale beze slov odešel pryč. Zaujatě jsem ji pozorovala, nějakou chvíli bylo naprosté ticho a já stále netušila, oč zde kráčí. Neměla jsem potuchy, co bude následovat a tak mě to ještě více deptalo.

,,Vzpomínám si jak jsi dělala barmanku v tom hnusným baru se sklem všude po podlaze" začala nevinně a rozhlížela se kolem. 

,,Jo jmenoval se Oblivion" přikývla jsem a pokusila o úsměv. ,,Oh ano" souhlasila zmateně. Jen jsem si ji sjížděla neutrálním pohledem.

,,Nepřišla jsem si dát panáka" vyřkla, což mne docela překvapilo. Stejně bych jí asi určitě nenalila. ,,Tak proč jsi tu?" zajímala jsem se.

,,Protože jsem si uvědomila, že jsem na tu loď, vlastně nastoupila s tebou. A celé ty dlouhé roky jsem se dost pomalu topila hlouběji" načla. Nehodlala jsem jí osvětlovat Nanda Parbat, ale jistě si i zde prožila své peklo.

,,No a když jsem tě zase uviděla,.." vzlykala a sotva mluvila. Tvořil se mi knedlík v krku a slzy se mi hrnuly do očí, stejně jako jí. Jen jsem to více potlačovala.

,,...tak překrásnou a plnou života, došlo mi, že tohle všechno já prostě nejsem" povídala a já jen mohla zmateně hledět do očí své sestře, která je na dně.

,,Takže tě prosím... nelam nade mnou hůl, Saro" už se jí po lících valily první slané perličky a já si uvědomila, že mi takto odpouští a chce, abych udělala to samé i já. ,,Prosím" šeptala.

Už jsem neváhala ani na vteřinu a vrhla se jí přímo do náruče. Plakaly jsme jedna druhé do ramen a tiskly se k sobě tak moc, jak to jen šlo. Chyběla mi, tak nepopsatelně moc..

---

Seděla jsem na sudu vzadu ve skladu. Netušila jsem kolik je hodin nebo snad, že by tu mohl být i někdo další. Jen jsem hleděla do země a spontánně plakala.

Mé vzlyky se roznášely okolím a ani jsem se nesnažila nic skrývat. Laurel odešla domů s tím, že se za ní později zastavím. Já však měla v hlavě nejen ji, ale i další osoby.

Uvědomila jsem si, jak moc mi chyběl normální život, kdy se mohu radovat s přáteli i rodinou. Ale jistým způsobem mne i cosi silně táhlo zpátky do Nanda Parbatu.

Vzpomněla jsem si na Nyssinu tvář, když mne viděla umírat. Na její oči, když vyslovila ona slova propuštění. Snad poprvé jsem ji viděla plakat.

Já tehdy vnímala už jen světlo na konci tunelu a ona mne, hledíc do dáli nekonečna. Přišlo mi, že jsem ji zradila. Tak moc pro mne byla důležitá a já nad ní nakonec zlomila hůl. A to jen protože chtěla, abych byla já jejím světlem v temnotě.

Přesně to má sestra nechtěla ať udělám s ní a tak si říkám, Proč jsem nemohla u Laurel a u Nyssy ano? Proč jsem ji nechala napospas jejímu otci? Proč jsem byla v tu chvíli tak sobecká?

Z hlubokého a sebeužírajícího zamyšlení mne vytrhnuly cizí kroky a tak jsem slzy rychle setřela z mých tváří. Ohlédla jsem se a spatřila velmi známou dívku.

,,Myslela jsem, že tě nic nerozhodí" prohodila Cin. Nejspíš přišla s Royem a ten už se dole připravuje na trénink. Měla bych se dát dohromady.

 ,,Nejsem tak drsná, jak si myslíš. Stále mám city" usmála jsem se a ona se usadila vedle mne. Nějakou chvíli si mne jen prohlížela a nechápala.

,,No dobře a tak proč ty smutný oči?" optala se naprosto upřímně. Měla jsem ji ráda, dokázala vyslechnout, byl na ni spoleh a přesto v ní stále ta dětinská část s potřebou pevného vedení zůstávala.

,,Mluvila jsem se sestrou víš no a... bylo to pěkné" nenacházela jsem vhodnějšího slova. Byla jsem stále ještě roztěkaná z minulosti, bojíc se budoucnosti.

,,Tak to je dobře" prohodila tak váhavě s pokrčením ramen. Provokativně jsem do ní šťouchla a usmála se.

,,Klid, Laurel je má starší sestra. Místo té mladší je u mě stále volný" zazubila jsem se a ona taktéž. 

,,Super, co bych bez tebe totiž dělala?" vrhla se mi do náruče. Najednou bylo kolem mne tolik lidí, na kterých mi záleželo a jim na mne také. Cítila jsem se silnější a více jako normální člověk. Přesto mi stě cosi chyběloy část mne.

,,To se nikdy nedozvíš" protřepala jsem jí to její hnízdo na hlavě a ona se zvedla. 

,,Roy na tebe čeká a já už musím jít" vyhoupla se na nohy a já taktéž. Poté jsme se vydaly vesele bok po boku pryč z opuštěného skladu a všechen smutek zůstal v sudech, na kterých jsme seděly, pevně uzavřen...