The Canary

92.) "Žena silnější než muž"

Sara

Pronikalo sem nepatrné světlo temného města a skrz ozdobné a barevné sklo házelo nejrůznější odlesky po celé místnosti. Vše okolo se zabarvovalo do slabě fialkové a připomínalo mi ji ještě víc.

 Již slabě svítalo a já se před několika hodinami vrátila. Nemohla jsem riskovat další odhalení samotným Oliverem Queenem. Nemám nyní v plánu vycházet na světlo.

Mé myšlenky patřily však nejen obavám o mou identitu, která je i tak prozrazena, ale i jisté brunetce v černé kápi s lukem a jménem tak tajemným, jako je sám ďas.

Jen jsem pomyslela na to, jak se asi musela cítit ve chvíli, kdy se probudila v prázdné posteli. Její tvář jistě v tu chvíli zalil vztek a poté zármutek.

Já sama jsem se i nyní bránila slzám. Poprvé v životě jsem cítila něco skutečného k někomu, kdo mi vše opětoval dvakrát silněji. Nedokážu si představit být v její pozici.

Když v tom mne ze zamyšlení vytrhly velmi nápadné nemotorné kroky po podlaze, už tak staré a rozvrzané. Bez váhání jsem se otočila i se svou zbraní, směřující na osobu za mnou.

Malá černovláska se zděšeně podívala na hrot mé tyče před její tváří, dělíc je jen pár centimetrů. Poté vrátila svůj pohled zpět ke mne.

Jen jsem převrátila oči v sloup a pohlédla na značku kelímku s koktejlem. Požádala jsem ji, aby koupila něco k snídani, když už tady musím být už kvůli nynějšímu stavu.

,,Proč jsi nešla do bistra na pátém?" zajímala jsem se podrážděně a potlačila slzy i s myšlenkou na svou milovanou, se kterou už nikdy nebudu moct být a to díky vlastnímu rozhodnutí.

,,Ale to je na Starostově území" postěžovala si a usadila na rozvrzané podlaze pokryté vrstvou prachu. Vydala jsem se za ní.

,,Takže já radši schytám blbou snídani než kulku" ušklíbla se a sáhla po burgeru do tašky. Hezky to zde celé provonělo.

Opřela jsem se zničeně o jednu z opěrných tyčí budovy a pozorovala ji, jak mi podává zabalené jídlo, na které mne stejně přešla za tu dobu chuť.

,,Co se děje?" zajímala se, když spatřila mou zřejmě posmutnělou tvář. ,,Jo jsem hubená fajn ale dva jako fakt nesním" zvedla ruce na svou obranu.

,,Potkala jsem svého bývalýho" oddychla jsem si a svezla se podél silné tyče k zemi za ní. ,,Jen se tak trochu bojím, že o mě poví mý rodině" odvětila jsem nakonec. Nemusím zmiňovat co jsem zač, má mě za hrdinku. Což nikdy nebudu a ani nechci.

,,Ty máš tady ve městě rodinu?" podivila se překvapeně. Nikdy jsem jí o sobě nic zásadního neřekla, sotva nedávno se dozvěděla mé pravé jméno. Ale už tehdy ke mne vzhlížela.

,,Jo.. Svýho tátu, je to policajt" řekla jsem a slabě zaváhala. Spíše mi všeho bylo líto a to pomyšlení, co všechno jsem jim způsobila. ,,A sestru právničku" dodala jsem ještě a ona na mne vytřeštila oči.

,,Tak to hádám, že musí být na maskovanou bojovnici hrdí" zkřivila obličej do zajímavé grimasy a usrkla ze své coly. Byla roztomilá, taková má malá sestřička, kterou jsem vždy chtěla. Široce jsem se usmála, poté se však můj úsměv znovu rozplynul jako mlha.

,,No, myslí že jsem po smrti" dokončila jsem nakonec a i ona už vypadala více než vážně. Zůstat mrtvá mi přišlo jako nejlepší řešení. Nehodlám znovu někomu působit bolest.

,,Tak to je bomba" posmutněla. ,,Naši si myslí to samý nebo možná, že jsem se vůbec neměla narodit, jedno z toho" však sarkasmus a ironie jí nikdy nechyběly.

Znala jsem jejího otce, který mi před svou smrtí dal její fotografii. Pověděl mi, že jí matka zemřela na rakovinu a on nyní také není mezi živými. Nevím, co celé ty roky dělala, ale nyní se o ni postarám. Tedy do doby kdy to půjde.

,,A proč jim nechceš říct, že seš živá? Ne že by to mělo nějaký smysl" zajímala se, však stále docela vesele. Vyhýbala se smutným tématům, zřejmě díky strašlivé minulosti.

Sama jsem zapřemýšlela nad svou odpovědí. Nemohla tušit, jak ráda bych se nyní sebrala a obejmula Laurel. Ta by mne ale zřejmě nejspíše zabila. A táta s mámou? Nikdy by mne už nespustili z očí. Přitom ani jeden z nich netuší, co jsem zač.

,,Protože už nikdy nebudu jako dřív. Jsem někdo jiný... Bývala jsem jako ty" usmála jsem se slabě a ona zamyslela.

,,Proto jsi mě zachránila před těma chlapama? Protože ve mě vidíš sebe v minulosti?" zajímala se zvědavě. Její dotaz byl zcela na místě.

,,Žádná žena by nikdy neměla trpět pod rukou muže" odvětila jsem své nynější moto. Nenávidím, když bezmocná žena trpí pod nátlakem chlapa, který jí ani nesahá po kolena...

Po chvilce ticha jsem se natáhla po druhém hamburgeru. ,,Tak doufám, že jsou alespoň z poloviny takové, jaké si je pamatuju" mrkla jsem na ni pro odlehčení atmosféry a zakousla se...