The Canary

106.) "Vrať se domů, prosím"

Nyssa

Vystoupaly jsme na nejvyšší budovu ve Starling City nedaleko samotné staré radnice, kde by se tehdy měla skrývat. Nyní netuším, kde má svůj úkryt. Nejspíše u muže v kápi nebo ve svém bytě.

Procházely jsme se bok po boku a já netušila co říct, najednou jsem si vůči ní přišla tak cizí. Jako bych ji neznala a přesto ji nade vše milovala. Měla jsem tolik otázek a netušila kde začít.

,,Vypadáš jinak" vyřkla jsem, hledíc z prvu do země. Ona mne pozorovala, cítila jsem na sobě její žalostný pohled.

,,Stále jsem to já" odvětila mi, i její hlas byl najednou tak vzdálený a mne nerozpoznatelný. V čem se tak změnila, mi však bylo neznámé.

,,Sára, kterou znám já, by nás nezradila. A neutekla by z Nanda Parbatu pod rouškou tmy" ušklíbla jsem se. Nedokázala jsem se nad tím nesmát, přišlo mi to tak nemožné. Zato ona vypadala zničeně.

,,Neměla jsem na výběr, vůči tomu zemětřesení" hájila se a já ji jen zaujatě pozorovala. Vzpomněla jsem si na chvíli, kdy se mi v náručí hroutila. Neměla jsem jí nic říkat, to byla chyba.

,,Musela jsem vidět svou rodinu, ujistit se o tom, že jsou v bezpečí" dokončila a v tu chvíli jsem už vůbec nechápala její odchod, zabíjení našich mužů a odpor vůči návratu.

,,To přeci jsou" zastavila jsem se a ona jen kousek přede mnou. Zkoumala jsem její záda, na sobě měla svou oblíbenou hnědou bundičku a tmavé kalhoty. Její pohled spadl hluboko pod nás.

,,Vrať se domů" vyřkla jsem prosebně až bolestivě. Nechtěla jsem jí tak ukazovat jak trpím, ale nedokázala jsem už vše dále dusit v sobě.

,,Nemůžu" prudce se otočila a já si ji nechápavě sjížděla pohledem. Vyčkávala jsem na jakoukoliv smysluplnější odpověď, která by mne alespoň částečně uvedla do klidu.

,,Z mé duše toho už moc nezůstalo a ten zbytek už mi zabíjet dál nedovolí" osvětlila mi svou situaci a nevinně pokrčila rameny, jako by to snad vůbec nic nebylo. Já za ni riskovala život, aby ji otec nechal žít a ona to nebrala ani vážně. Už jsem byla více než zoufalá, nemohu o ni přijít a každé mé slovo mohlo být chybou.

,,Přísaha jsi" připomněla jsem jí dychtivě. ,,Můj otec mne se poslal, abych jej ujistila v tom, že své přísaze dostojíš" doplnila jsem a ona svůj pohled odvrátila k městu. ,,Ať tak či onak"

Následně se mi však zahleděla hluboce do očí a já věděla, že to co přijde, nebude jen tak. Působila mi takovou bolest svými nynějšími činy a já už nevěděla, co dál.