Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

1. Cassandra

,,Dělej, dej to sem!" naštvaně jsem se natáhla po papírku, který skrýval pro mě důležité informace.

,,Ale no tak, zlatíčko, víš, že mám svou cenu," zakmital ten prevít obočím.

Bylo mi z něj zle. Mohla jsem si informace opatřit i jinak, ale tohle byl nejrychlejší způsob. Riskantní, ale nejrychlejší. A čas hrál proti mně.

,,Peníze už jsi dostal, teď je řada na tobě," opáčila jsem nezaujatě.

Bylo mi jasné, kam to směřuje, ale někdy neuškodí dělat ze sebe blbou.

,,Když se na tebe koukám, čekám nějaký prémie," sjel mě pohledem od hlavy až k patě a já byla připravená mu na místě poblít boty, kdyby něco zkusil.

Takové typy nesnáším. Mohla bych ho klidně udat přímo na Scotland Yardu, někoho takového by jistě uvítali s otevřenou náručí. Ale tím bych samozřejmě upozornila i na sebe. Odkud ho znám? Jak jsem se s ním setkala? Co jsem po něm chtěla? A v tu ránu bych měla za zády Scotland Yard já. Děkuji, nechci. Takže mám smůlu. Musím se tvářit, jakože nutně potřebuju jeho pomoc a vymámit z něj, co chci vědět. Ona je to vlastně pravda. Potřebuju ho. Ale to nikdy neřeknu. Takové věci se informátorům neříkají. Spíš ho využiju, to bude přesnější.

,,Když se na tebe tak koukám, ani se nedivím, že čekáš. Kdy naposledy jsi sbalil holku? Počkej, špatná otázka. Měla bych se spíš ptát, kdy byla nějaká holka tak pitomá, že ti vlezla do postele? Asi nikdy, viď? Jediná prémie, kterou ode mě dostaneš, bude ta, že ti nerozmašíruju rozkrok za ty tvoje slizký řeči. Takže teď naval ten papír nebo ti udělám plastiku!" vyjela jsem na něj.

Neměla jsem v plánu zvednout hlas, ale neudržela jsem to. To se mi občas stane. Jenže teď to není ta nejvhodnější chvíle. Mám dvě možnosti: buď se naštve a já jsem v maléru, nebo to bude brát jako flirt. A to bych byla taky v maléru.

,,Ale co tak najednou, zlatíčko? Ty budeš vytahovat drápky? Asi bys měla vědět, že se mnou se nevyjednává," odpověděl tichým, výhružným hlasem. Hned na to mi sevřel ruku za předloktí a škubnul se mnou k sobě.

Takže zkombinoval obě možnosti. Výhoda pro mě: ten papír jsem měla přímo u sebe, když si mě přitáhl. Nevýhoda: ...na ty kašlu.

Okamžitě jsem vystřelila koleno směrem k jeho slabinám. Hned na to jsem mu prudce šlápla na nohu a koleno jsem mu pro změnu zaryla do břicha. Obličej se mu zkřivil bolestí, předklonil se a snažil si rukama chránit nakopnutá místa, jako by to snad mělo zmírnit bolest. Jakmile mě pustil a naservíroval se mi jako na zlatém podnose, vrazila jsem mu prudce loket mezi lopatky. Můj náruživý informátor se skácel na zem přímo na čumák. Sklonila jsem se nad ním a vydolovala informace, za které jsem zaplatila.

,,Asi bys měl vědět, že se mnou taky ne," odpověděla jsem něžně a usmála se.

Vyspat se s někým, to je to nejkrajnější řešení. A s takovým chudákem už vůbec ne.

Lehce jsem překročila to klubíčko bolesti a otočená zády k němu jsem honem přečetla, co stálo na listě.

Nicolas Peterson, hotel Goring, Beeston Place číslo 15, pokoj 213.

Se spokojeným úsměvem jsem papír schovala do vnitřní kapsy saka. Ještě jsem se naposledy ohlédla na tu hromádku neštěstí na zemi, a pak už jsem se vydala pryč. Po pár metrech jsem vyšla z postranní uličky a nenuceně se začlenila do davu proudícího Londýnem.

Byla jsem zase o krok blíž. Teď jen stačilo navštívit Nicolase Petersona a mile si s ním promluvit. Jak moc milá budu záleží čistě na tom, jak moc bude ochotný.