Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

92. Eileen

Je to zvláštní, vracet se zpátky. Vždycky jsem doufala, že až se jednou vrátím tam, kde to začalo, budu se cítit jinak. Budu vědět, kdo jsem a konečně svůj život přestanu skrývat. Opak je pravdou. Je to skoro ironie. Nevím, kdo jsem. Na patnáct let jsem musela potlačit samu sebe, abych pak veřejně přijala příjmení Moriarty a svým způsobem na něj byla hrdá, i když to v ostatních vzbuzovalo bázeň. Smířila jsem se s tím, kdo jsem. Nakonec se ale ukázalo, že jsem se smířila se lží. Pravdou pro mě byla lež. Další lež.

Mám pocit, jako by byl můj život kniha plná lží. S tím, jak léta plynou, otáčím i stránky a jako malé dítě se nadšeně těším, že na další stránce na mě vykoukne pravda. Ale je tam další lež. Pořád a pořád a pořád. A najednou...tam není nic. Prázdné, bílé, čisté, nepopsané stránky. Čekají, co bude dál, co na ně napíšu. Svírám v rukou pero, převracím ho mezi prsty, klepu s ním o sůl a přemítám, co napsat. Jak má můj příběh pokračovat? Už jen z principu mám dojem, že by tam měly být další lži. Přijde mi, že nic jiného tam ani být nemůže. Pravda by narušila tu čistou linii falešných informací. Nejsnadnější by bylo odejít. Odejít a zase žít jako někdo jiný. Prázdné stránky by se zaplnily další lavinou lží. Jednou jsem ale Gregovi řekla, že všechny lidi sdružené kolem Baker Street už ve svém životě zkrátka potřebuju. Tenhle pocit ve mně zůstává, jen nevím, co mám dělat se sebou. Kdo vlastně jsem? Mycroft řekl, že všichni, kterým na mně záleží, ví, kdo jsem. Pro ně je to ale snadnější. Já to nevím. Mám sama v sobě chaos.

Už skoro týden jsem v Irsku. Nevím, co se děje v Londýně a momentálně to ani vědět nechci. V prvních dnech můj mobile zběsile vyzváněl, jak se mě všichni snažili zkontaktovat. Brzy jsem ho vypnula, protože nehodlal zmlknout. Nikomu jsem to nezvedla. Každý večer jsem smazala hromadu upozornění na příchozí zprávy a zmeškané hovory. Nejvíce jich bylo od Grega. Jak jinak. Nejméně pak od Mary a Sherlocka. Tedy, nejméně od Sherlocka. Ten vlastně volal tak možná třikrát. U Mary to spíš vypadá jako obyčejné kontrolování, jako matka, která chce každý večer vědět, jestli je její dítě naživu. Hodně se činil i John, to se musí uznat. Asi si nenechal od Mary vysvětlit, že chci a musím být sama. Dvakrát volal Mycroft. Už to je podezřelé. Zprávy mažu okamžitě, ani je nečtu. Sem tam jsem postřehla něco jako: Brzy se vrať, buď opatrná, myslíme na tebe, nesmíš odjet apod. Připadám si jako během toho celosvětového vyjadřování solidarity, akorát teď je to PrayForEileen. Přiznávám ale, že mě občas přepadlo nutkání někomu zavolat. Komukoliv z nich, prostě je jen zase spojit s tím životem, který jsem v Londýně nechala, protože v tuhle chvíli mi přijde na hony vzdálený. Taky je. Patřil Eileen, ale kdo já ve skutečnosti jsem? To je to, co musím najít. Samu sebe. Nechci přitom ale nikoho jiného.

Pomalu se loudám ulicí, na jejímž konci chci najít to, kde to pro mě všechno začalo. Starý, rozpadlý a opuštěný dům, kde mě v tu tmavou noc Jim zavřel ve sklepě a já se choulila u dveří jako uzlíček nervů, vzlykala jsem a prosila bratra, který tam už dávno nebyl, aby mě pustil. Sice se ztrácím v tom, kdo sama jsem a můj život pod jménem Moriarty mi přijde na hony vzdálený, ale Jim ne. Ten mi zůstal. Je něco jako můj opěrný bod. Byl s mým životem vždycky tak úzce svázaný, že jeho nemůžu vnímat jako někoho, kdo patřil k někomu jinému.

Ta ulice se za tu hromadu let změnila takřka k nepoznání. Cesta lemována z každé strany domy je upravená, bez děr a hrbolů. Dříve se rodiče obávali, že se po dešti jejich ratolesti v těch dírách plných vody skoro utopí. Teď je asfalt hladký a neporušený, skoro jako dokonale vyčištěná ledová plocha. Domy okolo cesty jsou skoro všechny zrenovované. Vypadají, že tady stojí možná tak pět let, ne skoro celou věčnost. Z žádného nepadá omítka, všechny mají nová okna a dokonale upravenou zahrádku před hlavními dveřmi. Držím se na kraji chodníku, který mi staré časy připomíná jen tím, kam vede. Zírám přímo před sebe, nechci se rozhlížet. Na několika místech slyším dětský smích a to mě dráždí ještě víc. Připomíná mi to akorát rodinu, kterou já snad ani nikdy nezaložím. Trochu přidávám do kroku. Uvnitř sebe se bojím toho okamžiku, kdy ten dům zase uvidím, ale nechci se dívat do tváře šťastných obyvatel téhle ulice. Pořád mi přijde, že tohle štěstí je mi odepřeno. Je to jako nějaká kletba. Kdy se mi ji podaří zlomit?