Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

10. Cassandra

„Musel jsi s ní tak třísknout o zem?" někde u mých nohou se ozve káravý hlas.

Začínám vnímat okolí, ale oči ještě neotvírám. Přijde mi to jako nadlidský úkol.

„Tak to promiň, že jsem toho chlapa nenechal, aby ji zastřelil. Říkal jsem si, že bez kulky v hlavě se jí bude dýchat mnohem lépe," odpovídá druhý hlas. Ještě mi to pořádně nedochází.

„Ale nemusel jsi jí tu hlavu skoro rozmlátit," sykne naštvaně ten první hlas.

„Vždyť žije. Dýchá. A ty jsi doktor. Jestli umře, bude to tvou neschopností," brání se druhý hlas, který v tuhle chvíli už bezpečně poznávám.

V ten moment mi je bolest nebolest všechno jedno. Prudce otevírám oči a párkrát rychle zamrkám. Vteřinu přemítám, jestli se mi to jen nezdá, ale upřený pohled obou mužů je dostatečným důkazem toho, že jsem v parádním průšvihu. Nadzvedávám se na loktech, můj bleskově sestavený plán znamená utéct. Jenže hned při prvním pohybu se mi zatmí před očima.

„Jen klid, slečno. Ležte," radí mi jemný hlas a ruka, která k němu asi taky patří, mě opatrně doprovodí zpátky do lehu. Muž, který se o mě tak stará, si ke mně přisedá.

„Tady, to pomůže," natahuje ke mně ruku a na čele ucítím ledový dotek, když přiloží obklad.

„Děkuju, doktore Watsone," bezděčně poděkuju i s oslovením, což si vyslouží opětovně zvýšenou pozornost.

„Praštila jste se do hlavy," oznamuje mi John a přitom střelí tvrdým pohledem po svém společníkovi.

Tím k němu přitáhne i mou pozornost. Choulí se ve mně jen malinkatá dušička.

Sherlock Holmes na mě shlíží s rukama založenýma na prsou. Soustředěn něco pozoruje, ale při detailnějším prozkoumání zjišťuji, že se nedívá přímo na mě. Spíš někam do prostoru, i když směrem ke mně. Vypadá jako v transu.

„Je v pořádku?" optám se pro jistotu doktora, protože abych pravdu řekla, Sherlock v téhle pozici působí hodně děsivě.

John sleduje směr mého pohledu a hned se vrací zase ke mně. „Ano. Diagnostikoval jsem mu zvýšenou aroganci, přílišný egocentrismus a nezvykle vysoké hodnoty netolerance a neschopnosti chovat se jako normální lidská bytost," odpoví mnohem podrobněji, než bych očekávala.

„Aha," pípnu se zmateným výrazem a nevím, kam s očima.

Johnova slova Sherlocka probudí. „To není pravda," rozplete si ruce a máchne do prostoru.

„Ale je," zamumlá John, ale na Sherlocka se nedívá. Sleduje mě. Znervózňuje mě to čím dál víc. 

„Měla bych jít," vyhrknu spěšně a chci se zase zvednout do sedu, ale motá se mi v hlavě a k tomu mi to stále nedovoluje doktor Watson.

„Kam byste chodila? Zastřelit někoho dalšího?" ptá se Sherlock s lehkým nezájmem, zatímco mě John zase vrací do lehu.

Teprve tehdy mi dojde, že ležím na poměrně staře vyhlížející pohovce a ze stěny na mě zírá tapeta zvláštních ornamentů. Jako ve zpomaleném filmu otáčím hlavou doprava. Dvě křesla. Vzhledem k Johnově velmi výstižnému popisu Sherlockovy osobnosti se dá soudit, že to černé je jeho a je na něj hodně háklivý. Pohledem zkoumám krb. Z nějakého důvodu miluju krby. Nejspíš mi připomínají teplo domova, které mi už tolik let tak chybí. Mé sentimentální myšlenky ale zarazí předmět, který bych nečekala na krbové římse, natož pak v bytě. Nad krbem trůní lebka. Znepokojeně na ni krčím obočí.