Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

7. Cassandra

Mám v patách Sherlocka Holmese. Jestli jsem něco nechtěla, tak zrovna tohle. Nejraději bych se teď několik dní neukazovala venku. Jenže už zítra se koná aukce, kde se bude dražit onen tyrkysový prsten. A já se k němu musím dostat. Jak? Nemám ponětí. Ukrást ho? S Holmesem a Scotland Yardem za zadkem? Ne. Navíc by mi dýchali na záda i jako zloději, kdybych ten prsten ukradla. Měla jsem v plánu ho ukrást Petersonovi, který by jeho krádež neohlásil, protože by to pak policii mohlo dovést k jeho nelegálním obchodům. Teď se můžu možná tak smutně koukat, jak někdo zvyšuje částku.

Ležím v posteli a nechce se mi z ní ven. V ruce převracím pozvánku, kterou jsem vzala u Petersona. Nemůžu si s ní dokonce ani zatopit. Je prostě k ničemu. Cár papíru, který mi dovoluje navštívit aukční síň a? A jen tam sedět a smutně kapesníčkem mávat za vydraženým setem s prstenem. Velmi smutné.

Počasí za okny akorát dokonale podtrhuje mou depresivní náladu: těžké, šedé mraky se plíží nad městem a zahalují jej do šera. Umím si velmi živě představit, že jeden takový mrak jménem Sherlock Holmes se taky pomalu plíží městem až ke mně.

Jen tiše úpím. Mám pocit, že brzo se ozve zaklepání na dveře. Ale proč by měl taky slavný detektiv klepat, že? Spíš bych měla očekávat vykopnuté dveře, vítězný škleb a policejní eskortu až do cely. Celé ty roky jsem tak opatrná a všechno se sesype jako domeček z karet. A kdo za to může? Sherlock! Co, sakra, dělal u Petersona? Co ho tam dovedlo? Nemůže mi šlapat na paty, ne on. Já chci být jen neviditelná. Pod svícnem bývá největší tma, proto žiju v Londýně. Pokud se tedy neustálé obezřetné schovávání dá považovat za život.

Z depresivního přemítání o několikaleté a nyní zničené práci mě vytrhlo až otravné vyzvánění mého mobilu. Znechuceně se obracím na bok, div se skoro neztratím v hrubých přikrývkách a beru mobil do ruky. Bez většího zájmu sleduju číslo, které na mě zběsile bliká. Ashley. Ne, promiň, holka. Nemám náladu. Vracím mobil zpět na noční stolek a zahrabávám se pod peřinu. Tak je to nejlepší. Tichá jako myška, nikým nepozorovaná, celý svět si kolem žije svůj život a nikdo si mě nevšímá.

Kromě mého mobilu, který začne vyřvávat asi jen dvě minuty poté, co zrovna zmlknul. S těžkým vzdechnutím se zmůžu tak akorát na to, abych se pro něj natáhla a stáhla ho k sobě pod peřinu.

Jakmile však vidím, že tohle číslo nepatří Ashley, vymršťuju se do sedu tak prudce, až peřina odletí a visí přes okraj postele. Dnešek se ponese ve znamení zoufalého úpění, kterým opět obšťastňuji mobil, který za to ani chudák nemůže.

„Co se děje?" zamumlám, když hovor přijmu a přiložím si mobil k uchu. Pitomá otázka. Jistěže volá kvůli včerejšímu večeru.

„Co se děje? Děje se to, že tě hledá celý Scotland Yard a k tomu také sám Sherlock Holmes, to se děje. Doufám, že ti to neušlo, to by mě zklamalo, Cassie," známý hlas mi klidným tónem sděluje to, co už sama dávno vím. I tak ale slyším stejně známý podtón, který naznačuje, že je z této skutečnosti značně rozladěný.

„Něco jsem zaznamenala. Nejspíš," odbudu znuděně povýšené kázání. Ve skutečnosti mě ten fakt hodně štve a na druhou se mi z něj chce brečet.

„Neměla bys to brát na lehkou váhu, Cassandro," kontruje hlas s lehkým nádechem naštvání.

„Nejsem jeho sestra, matka, sestřenice, přítelkyně ani nic jiného, takže nemám žádný vliv na to, kde se ukáže a kam strčí ten svůj dotěrný nos," syčím na něj podrážděně. Jako bych sama nevěděla, co tahle situace znamená.

„To jistě nejsi. To všechno obstarává doktor Watson," trochu oddaluji mobil od ucha, abych se jeho poznámce mohla usmát a on to neslyšel. Tu radost, že mě pobavil, mu neudělám.

„To s tím nemůžeš něco udělat?" ptám se, jakmile držím mobil zase těsně u ucha. Odpověď už ale předem znám.

„Bohužel, v tomto směru mám zcela svázané ruce. Je mi líto, Cassie," odpoví tak, jak jsem přesně čekala.

„Máš nějakou rovnici, kdy mi říkáš celým jménem nebo zkratkou?" ptám se ironicky.

Vím, že Cassandro mi říká, když je zase na pokraji exploze vzteku, ale jiné pravidlo jsem zatím nenašla.

„Třeba na ni přijdeš," pobavený hlas dává tušit, že ho to baví, ale já bych klidně řekla, že možná i podléhá emocím. Což je značně děsivé.

„Jestli mi nemůžeš pomoct, tak ani nevolej. Docela ráda si tyhle hovory ušetřím," prskám na něj a už hodlám tenhle nesmyslný hovor ukončit, „neřekl jsi mi nic, co bych už sama nevěděla. Jestli mě najde, můžeš za to ty. A za všechno, co se stane pak, jakbysmet. Protože jestli mě uvidí se Sherlockem, celá ta léta mé práce vyjdou vniveč. A za to tě s největší pravděpodobností vykastruju. I když pochybuju, že by bylo vůbec co!"

Naštvaně ukončuju hovor a házím mobil na matraci. Jako by nestačil včerejší večer, ještě se do toho musí zapojit on. Možná ho vykastruju už jen z principu. Jako varování. Myslím, že by mi nikdo nebránil.

Překvapivě mě ten rozhovor docela nabudil. Ne, nebudu se schovávat v bytě a utápět se v depresích z toho, co může být, ale nemusí. Hra teprve začala. Ještě není konec. Ještě to můžu změnit. Nemusí všechno hned padnout.

Párkrát se plesknu přes tváře. „Vzpamatuj se, Cassandro!" kážu sama sobě, „ještě to můžeš zachránit. Musíš si dávat pozor na Sherlocka, takže postup bude složitější, ale nekoukej na všechno hned tak černě."

Můj monolog na téma vzchop se přináší své ovoce. Při nejhorším bych si na youtube našla povzbuzující videa, kde Gordon Ramsay řve, že by to jeho babička zvládla mnohem lépe a to už je po smrti. Ten chlap umí motivovat.

Shazuju nohy na podlahu a vstávám. Skoro bych se cítila jako fénix.

Dojdu ke skříni a rychle z ní vykopu nějaké věci. Žádné výrazné barvy. V potemnělém Londýně bych razila jako papoušek. To si rovnou můžu na čelo vytetovat nápis Sherlocku, to jsem já a mávat mu pod okny v Baker Street.

Rychle na sebe házím pruhované tričko, které hned schovám po černou mikinu s kapucí, na kterou ještě navrstvím černou koženou bundu. V návalu adrenalinu bych skoro zapomněla na kalhoty. Popadnu ty černé se zvýšeným pasem.

Následuje splašené pobíhání po celém bytě a sbírání klíčů, mobilu a jiných drobných věcí, které by se mohly i nemusely hodit. Připravit se zkrátka musím na všechno.

U dveří se ještě rychle nasoukám do černých kotníkových kozaček bez podpatku, protože na podpatku by se špatně běhalo, pokud by došlo k úprku.

Práskám za sebou dveřmi a sbíhám schody po dvou.

U východu se ale stejně zastavuju. Nedůvěřivě přes sklo pozoruji dění na ulici. Takový klid. Jak to těm lidem závidím. Jejich běžné problémy, štěstí, přátele. Ráno jít do práce, odpoledne se vrátit, trávit čas s rodinou, uložit děti večer do postýlky. Sentimentální myšlenky mě za poslední dobu dohánějí docela často

 Párkrát zavrtím hlavou, abych je vytěsnila a mohla se soustředit na realitu. Jediným pohybem si přetahuju kapuci přes hlavu a vycházím na ulici.

Drobně mrholí, přesně to počasí, kdy se chce člověk zahrabat do peřin s horkým čajem a dobrou knížkou v ruce. To by se mi taky líbilo. Ale teď mi jde o všechno. Jde o můj život. Doslova. Nehodlám se nechat zabít.

S adrenalinem, který mi zběsile proudí žilami a s hlavou sklopenou k zemi procházím londýnskými ulicemi a mířím hledat odpovědi.