Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

113. Lestrade

„Nevím, jestli z něj dostaneš něco rozumného. Je na lécích, takže v podstatě jen blábolí," John je v nemocnic u Sherlocka takřka denně.

Už je to týden, ale já bych docela potřeboval jeho výpověď. Jsem si jistý, že i přes ty léky je Sherlock dost při smyslech na to, aby dokázal říct, co se stalo. Je to Sherlock. Pokud jde o případy, tak ty mu z hlavy nedostanou ani drogy.

Společně stoupáme po schodech do patra, kde má Sherlock pokoj. Trochu mi to připomíná ten večer před...panebože, kdo ví, kolik to už je let. Prostě ten večer Studie v růžové. Johnovy názvy se vždycky chytnou. Už tehdy bylo docela komické sledovat Sherlocka sedícího v sanitce s dekou kolem ramen proti šoku. O nic ani nešlo, přežil. Teď je to sice vážnější, ale neubráním se troše té škodolibosti. Sherlock v nemocnici, na lécích, blábolící. To si zaslouží zvěčnit, takže si už jen proto chystám mobil.

„Oh, tohle se tady používat nesmí," John si toho všímá a papouškuje nemocniční řád. Ten já znám.

„Ne, nemám v plánu volat, jen si ho chci natočit," objasňuju mu své záměry.

To už jsme na správném patře a míříme ke dveřím. John se ke mně s pobaveným výrazem otáčí. Pokud jde o Sherlocka, ta počáteční vážnost vždycky vyprchá a obě strany pokračují v běžném hašteření, jízlivých poznámkách a škodolibosti. John není výjimka, takže mi to ani nezakazuje.

Sice už je večer, ale mám dojem, že Sherlock nerozlišuje pomalu ani denní dobu. John otvírá dveře pokoje, ale zastavuje a rozhlíží se kolem. Zaraženě vstupuje dovnitř, já hned za ním. Pokoj je prázdný. Nikde nikdo. To si snad dělá legraci!

„Ó panebože," ulevuje si John, jakmile mu zrak padne na otevřené okno. No do háje. Utekl. To snad není možné. No, u Sherlocka vlastně je.

John rychle vychází z pokoje a volá Mary. Najít Sherlocka, to je téměř nemožné. Dobrá, ne téměř, to prostě JE nemožné. Když Sherlock chce, aby ho nikdo nenašel, taky ho nenajde. Dva roky si hrál na mrtvého, ve hře nebýt nalezen má značnou praxi. Měsíc jsme o něm nevěděli, zatímco se válel v kdejakých barabiznách totálně sjetý.

Vycházím na chodbu za Johnem a společně míříme pryč. Musíme ho najít. Ještě se pořádně nezotavil a už si běhá po Londýně. To může špatně dopadnout. Je třeba projít jeho známé úkryty. Nejspíš i najít další, takže musíme mluvit se všemi. Úplně všemi. Mycroft asi zase zbude na mě. Jaká to radost. Vím ale, kam zamířím hned po něm.

*

Pochybuju, že Sherlocka najdu zrovna u ní, ale nemůžu to jen tak přejít. Co kdyby náhodou. Navíc, Eileen by měla vědět, že Sherlock zmizel. Parkuju před domem, kde bydlí a vzhledem k vypjaté situaci se mi zase vrací vtíravé vzpomínky. Naposledy to dopadlo tak, že jsem ji našel ve zkrvavené koupelně. Do háje, už bych to měl pustit z hlavy! Všechno je už jiné. Eileen sice poslední dny není zrovna ve své kůži, ale nic podobného už neudělá. Tím jsem si jistý.

V rychlosti vybíhám k jejímu bytu a buším na dveře: „Eileen, jsi tam? Musím s tebou mluvit."

Tedy, vím, že tam je, viděl jsem v okně světlo. Trochu doufám, že by tady Sherlock přeci jen mohl být, ale to je pitomost. Ten by nešel nikam, kde bychom ho hledali. Nešel by za nikým konkrétním, to je ten problém.

Za dveřmi se ozývá šramot, chrastění klíčů a ven vykukuje Eileen. Nevypadá vůbec dobře. Je bílá skoro jako stěna, pod očima se jí začínají rýsovat kruhy a nedivil bych se, kdyby se už neudržela na nohou. Nemůžu z ní ale dostat, co jí je. Zase. Dělá to pokaždé.