Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

31. Cassandra

Říct, že jsem po bratrově návštěvě spala spánkem všech spravedlivých, by byla kolosální lež. Bylo to úplně naopak. Celou noc jsem oka nezamhouřila.

Poté, co se spustila stavidla a já asi hodinu brečela u stěny, jsem se vyškrábala na nohy a okamžitě vrátila křesla do původní polohy, aby mi tolik nepřipomínala, co se to vlastně stalo. Dalších pár hodin jsem procházela obývákem sem a tam a snažila se alespoň trochu vzpamatovat. Upřímně: neslavila jsem moc velké úspěchy. Spíše to byla prohra epických rozměrů. Skoro jsem si uvařila mozek, jak jsem se snažila přijít na všechno možné, co by Jim mohl mít v plánu. Jsem si jistá, že on mě má přečtenou a to jsme se neviděli kolik let. Naopak já, já vím velké kulové, protože Jim je zkrátka nepředvídatelný. Co po mně může chtít? Chce Sherlocka, ale jak mu v tom mám pomoci já? Prásknu ho něčím po hlavě, svážu ho a pošlu bráškovi v krabici k narozeninám? A jakou na mě hodlá použít páku? Všichni jsou přece součástí jeho zcela jistě dokonale promyšleného plánu, jak zničit Sherlocka. Tak co, zatraceně, zkouší?

Po mých neúspěšných úvahách v mém dokonale vymeteném mozku jsem ze sebe další hodinu ve sprše smývala všechnu špínu. Ano, já to tak nazývám. Skoro jsem si z ramenou a tváře sedřela kůži, ale nepomohlo to. Jeho doteky cítím pořád. Teprve v pět ráno jsem se dostala do postele. Chtěla jsem se do ní zahrabat, zase se schovat před světem a existovat si ve svém vlastním vesmíru, kde nejsou žádné páky, vraždy, oběti a snaha někoho zlikvidovat. Nedokázala jsem ale usnout. Neustále jsem se převalovala, upravovala polštáře nebo kontrolovala, jestli jsem v ložnici sama. V takovém stavu jsem se z té postele nedokázala vykopat, abych se zase ponořila do londýnských ulic. Čekala jsem, že když otevřu dveře, bude tam on. Vyjdu na ulici, on na mě bude čekat. Vmísím se do davu, on mě stejně bude neustále sledovat a pronásledovat mě jako štvanou zvěř. Přesně to jsem byla. Celý život jsem jen štvané zvíře, něčí kořist.

To, že jsem se silou vůle nedokázala přinutit vylézt z postele, samozřejmě nezůstalo bez odezvy. Ve chvíli, kdy už existujete pro lidi kolem, zákonitě přijde ten okamžik, kdy si někdo všimne, že někde chybíte a začne se po vás ptát. Když se nedoptá, zamíří na místo, kde je největší pravděpodobnost, že vás sežene. K vám domů.

Jakmile se ozvalo zaklepání na dveře, v mžiku jsem se na posteli napřímila a tep mi vyletěl na maximum. Skoro bych za dveřmi viděla svého bratra. Matoucí byl fakt, že Jim by neklepal. Ten se raději někam nenápadně vplíží a pak vás týrá.

„Cassie, jsi tam?" chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že za dveřmi stojí Greg.

Když jsem se konečně vrátila do přítomnosti, roztřesenýma rukama jsem odhrnula přikrývku a nervózně jsem si prohlížela podlahu. Možná je to dětinské, ale Jim je pompézní a okázalý typ s nádechem oné dětinskosti, tudíž jsem očekávala, že jakmile se má noha dotkne podlahy, směrem k mému kotníku vystřelí ruka a stáhne mě dolů.

„Cassandro!" Gregův hlas zněl už značně znepokojeně a frekvence klepání se stále zvyšovala, až přešla do bušení.

Zhluboka jsem se nadechla a svěsila nohy na podlahu. Nic se nestalo. Přinutila jsem se zvednout a šouravým krokem jsem se vydala přes obývák ke dveřím.

„Ano?" ozvala jsem se ochraptěle a stála jsem na dva kroky ode dveří.

„Cassie, jsi v pořádku?" kromě starosti jsem v Gregově hlase zaslechla i náznak vyděšení, ale já sama jsem doslova mrtvá strachy, takže svým smyslům zrovna dvakrát nevěřím. Nervózně se koušu do rtu a přemýšlím nad odpovědí.

„Cassie?" ozývá se zase zpoza dveří.

„Není mi dobře," snažím se znít jen unaveně, aby Grega náhodou nenapadlo třeba střílet do dveří nebo je vykopávat.