Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

40. Cassandra

Ať jdou všichni k čertu. Nepotřebuju Sherlocka, Johna, Mycrofta a ani Grega, aby mi dělali chůvy. Mají se starat o případ, ne o mě. Důležitější pro ně má být zastavit Moriartyho, ne to, co se mi stane nebo nestane. Velmi ráda bych jim řekla, ať se jdou bodnout, protože mně už stejně není pomoci, ale začíná se mi víc zamlouvat myšlenka, že bych z tohohle světa odešla jako Cassandra, alespoň pro ně. Docela ráda bych se ušetřila toho podezírání, které by nastalo hned, co by se všichni dověděli, že jsem Moriarty.

Nevšímám si zběsile pobíhajících policistů a mířím ven. Kolem se stále ještě motá spousta panikařících hostů. Ženy div neomdlévají a muži se snaží tvářit sebejistě, jakože tohle zažívají denně, ale když si je prohlédnu blíže, je evidentní, že si nadělali do kalhot. Převracím nad tím oči a vycházím vstříc chladnému večernímu počasí. Na celém prostranství před vchodem vyslýchají policisté všechny, kteří mohli něco vidět. Zbytek se navzájem utěšuje. Ani nevím, kam vlastně mířím, zkrátka odtud chci pryč. Nejlépe dřív, než něco trkne Sherlocka a začne mě stíhat.

Přibližuji se ke schodům, když tu si všímám osoby stojící po straně. Ten poslední, koho bych tu teď chtěla vidět.

„To už nemyslíš vážně!" vyjíždím okamžitě na Mycrofta a otáčím se k němu čelem. Stojí tam, opírá se o ten svůj deštníček a tváří se jako vládce světa.

„Zcela vážně," pronáší s klidem, jako by se vůbec nic nedělo.

Jasný důkaz toho, že až přijde ten správný čas, vybouchne a já dostanu další přednášku. Jestli to udělá, omlátím mu ten deštník o hlavu tak, že mu ho zlomím. Tentokrát to není jen planá myšlenka. Já to vážně udělám.

Mycroft pomalu opouští své stanoviště a blíží se ke mně.

„Ještě krok a shodím tě ze schodů," varuju ho předem, než se mě třeba pokusí sebrat a zavřít do nějaké úžasně strohé cely, kde by mě měl pod kontrolou.

Zavře mě do tmavé místnosti jako mého bratra? Já mu tam pak udělám další grafiti o Sherlockovi, zmagořím a on mě nakonec stejně pustí. Třeba podědím i tohle.

„Nebuď jako malá, Cassie," krotí mě Mycroft. Ano, krotí. Tak teď mu zlomím deštník, omlátím mu ho o hlavu a k tomu ho shodím ze schodů. Celé balení dostane gratis.

„Máme to v rodině," prohlašuju se samolibým šklebem ve tváři, „co tady vůbec chceš?"

Na svou otázku už ovšem nedostávám odpověď, protože Mycroft rovněž zapojuje svůj zrak a dedukční schopnosti, které tak rád poměřuje se Sherlockem s tvrzením, že je chytřejší a všímá si mé ruky, která už je docela naběhlá. K mé smůle je to má pravá dlaň, takže fackovat ho asi nemůžu. To by víc bolelo mě.

„Co to má znamenat?" hypnotizuje pohledem mou ruku a skoro bych přísahala, že rudne potlačovaným vztekem.

„Tetování," vysvětluju nenuceně. O nic přece nejde. Ať si dá pohov.

„Nedělej si z toho legraci," nabádá mě tichým a výhrůžným tónem Mycroft.

Co? Zmlátí mě opaskem a pošle do kouta na hanbu? Můj vztek začíná narůstat do epických rozměrů.

Otevírám ústa, abych si velmi sprostě zanadávala, ale můj hlas zaniká ve zvuku mého jména.

„Cassie!" vtíravý Holmes junior mě kdesi za mými zády hledá a jeho hlas se postupně přibližuje.

„Co zas?" prudce se otáčím za zvukem jeho hlasu.

Sherlock i se svým věrným psem dobíhají až k nám a jsou samozřejmě překvapení z Mycroftovy přítomnosti.