Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

47. Sherlock

Všechno to do sebe zapadá. Neuvěřitelné. Jako vždy bych to nepřiznal nahlas, ale nikdy jsem nepomyslel na to, že by Moriarty mohl mít sourozence, natož právě sestru. Najednou její chování dává smysl. Ty její výkyvy nálad, změny chování, za to všechno může její bratr. Našel ji a to ji rozhodilo. Bojí se ho, to je víc než zjevné. Ale už nehodlá bojovat. To přece nemůže myslet vážně? Vždyť už na to není sama. Dokážu jí pomoci. Já ano. Proč to hned vzdává, zrovna teď?

„Dostal tě, že ano?" John narušuje proud mých úvah.

Stojíme před sídlem Scotland Yardu a čekáme na Lestrada. Taky jsme mohli jet napřed, ale asi bude lepší mít s sebou zálohu. Tu obstará Lestrade.

S nechápavým výrazem se Johna otáčím: „Cože?"

„Ale no tak, tohle nezakecáš. Dostal tě," John mě až příliš fascinovaně pozoruje. Udělal jsem zase něco, o čem nevím?

„Co tím myslíš?" nemusím ani dělat nechápavého, protože směr, kterým míří, vážně nechápu.

„Přestaň se už vykrucovat, Sherlocku. Já jsem tě viděl," John se staví přede mě a vzdorně se na mě dívá, „Moriarty tě přes ni chtěl dostat. A povedlo se mu to." To tady vážně naráží na tohle?

„To je ale pitomost," odmítám jeho nařčení.

„Ne, není, Sherlocku. Proč to nepřiznáš? Vždyť na tom není nic špatného," John neustále doráží. Mám chuť ho praštit.

„Není co přiznávat," nenechávám se od něj dohnat k přiznání jeho vysněných závěrů.

John by rád pokračoval, ale příchod Lestrada mu k tomu nedává příležitost. Tedy, pokračovat může, ale asi se mu zrovna před ním moc nechce.

„Zajištěno?" přesvědčuji se u Lestrada o tom, že vše, co jsem po něm požadoval, je zařízeno. Ona s námi zkrátka jít nemůže. Nerad ji spouštím z očí, ale nepřivedu ji na setkání s jejím bratrem jako prase na porážku. Tak hloupý nejsem.

„Hotovo," přikyvuje Lestrade. Stále je na něm patrné, jak ho všechno, co slyšel, vyvedlo z míry. Až příliš.

„Dobrá. Tak tedy vyrážíme," odvracím se od nich a zastavuji první taxi, které projíždí kolem.

Cestou do přízemí jsme se dohodli, že bude lepší nepřitahovat zbytečnou pozornost. Žádné houkačky, žádná modrá světla. Hlavně nenápadně. John, který nechce zůstávat pozadu, ještě v rychlosti prohodí pár slov s Lestradem a posléze již míří za mnou a nasedá do připraveného taxi.

Má očekávání byla naplněna a místo toho, aby mě můj společník nechal přemýšlet, jen co zaklapnou dveře, už zase se do mě pouští: „Jak není co přiznávat? Sherlocku, toho by si všiml i slepý."

Nemůže být zticha? Potřebuji se soustředit. Nechce se mi ho mlátit, ale pokud mi nedá jinou možnost, udělám to. To ho vůbec nezajímá, že se brzy máme setkat s Moriartym a kdo ví, co po nás chce? Kromě mé smrti, samozřejmě. Ale neřekl bych, že už nastal můj čas. Na to si budu muset ještě chvíli počkat.

„O čem to tady pořád mluvíš?" obracím se na něj podrážděně. Už mě to vážně štve.

„Nedělej, že nevíš, Sherlocku," John dělá, jako bych měl vědět úplně všechno. Velmi rád na svém blogu zveřejňuje, co nevím, co jsem vytěsnil, co mi uniká nebo co z lidského hlediska přehlížím, tak proč si myslí, že vím i to, kam s tímhle míří, když se nedokáže pořádně vymáčknout?

„Kdybys to konečně řekl, bylo by to jasnější," vyzývám ho konečně k tomu, aby mluvil jako normální člověk a ne jako stroj, do kterého musíte hodit drobné a za to vám řekne jednu pitomou větu.