Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

48. Eileen

Přijde mi, že mám víčka těžká tak, jako by mi na očích ležel celý svět. Nedokážu je od sebe odlepit. Co se vůbec stalo?

Matně se mi vybavuje Gregova kancelář. Můj úžasný bratr mě naprášil a doslova předhodil lvům. Hned na to vyzval Sherlocka ke schůzce, takže mě všichni nechali zabarikádovat v té kanceláři a odešli. Pitomý nápad, velmi pitomý. Začínala jsem se obávat, že mě seržantka Donovanová asi zastřelí sama. Možná bych ji o to dokonce prosila. Tohle nesnesu. Nesnesu fakt, že tolika lidem ubližuju. Gregův a Sherlockův výraz z hlavy nedostanu, co živa budu. Něco mi ale říká, že moc dlouho čekat nemusím. Konkrétně fakt, že ležím na tvrdé podlaze a nedokážu se přimět otevřít oči. Co se dělo dál?

Přišli nějací dva muži, kteří vypadali jako strážníci. Přes okno kanceláře jsem viděla, jak mluví s Donovanovou, která pro mě pak přišla a řekla, že mě ti pánové na Gregův příkaz odvedou na jiné místo. A můj nemyslící mozek to přijal a já šla s nimi. Do háje, příliš pozdě mi došlo, že něco nehraje. Zamknout mě v kanclu byl Sherlockův nápad a Greg by v mém případě nejednal proti němu. Pokud už by chtěl, nejdříve by se s ním o tom pohádal a Sherlock by nepřistoupil na fakt, aby mě schovali jinde. Takže ti muži, co si pro mě přišli, nebyli ani příslušníci Scotland Yardu, ani Mycroftovi lidé, ani nepatřili k Sherlockovi. Byli to poskoci mého bratra. To mi ale došlo až ve chvíli, kdy jsem seděla v autě a jeden z těch hulvátů do mě zabodl jehlu s nějakou omamující látkou a já upadla do bezvědomí. Mohli použít chloroform. Aspoň bych už byla mrtvá. Ty scény z filmů, kdy únosce dusí svou oběť kapesníkem, jsou značně zveličené. Únosce by potřeboval mnohem větší dávku a ta by se příliš nelišila od té smrtelné. Aspoň bych to už měla za sebou.

Pokouším se pohnout rukama. K mému překvapení je nemám žádným způsobem svázané. Šmátrám po podlaze, ale v jednu chvíli syknu bolestí a cuknu rukou. Konečně seberu vůli k tomu, abych otevřela oči. Zadřela jsem si do ruky třísku. Dřevěná podlaha? Kam mě to odvezli? Tříska je teď asi můj nejmenší zdravotní problém. Ležím na břiše, takže se nadzvedávám na loktech a rozhlížím se kolem.

„Už jsem si myslel, že se neprobereš, ségra. To by mě hodně zklamalo," Jimův hlas se rozezní celým prostorem.

Leknutím se přetáčím na záda a přede mnou stojí skutečně můj bratr. Zvedám se do sedu a zmateně se rozhlížím kolem. Tohle je nějaká opuštěná budova. Moc oken tu není a ta, která vidím, mají rozbité tabule nebo chybí úplně. Prostor kolem mě je ale vcelku velký. Zakláním hlavu. Jsme pod střechou, takže jsme nejspíš v posledním patře nějakého domu. Vzhledem k tomu, jak se ale Jimův hlas nesl celým prostorem usuzuji, že tohle je velký a hlavně prázdný prostor. Zjevně skladiště. Hodně staré skladiště. Dřevo pod mýma rukama mě taky příliš neuklidňuje.

Jim v klidu čeká, až se dokochám rozhledem a vrátím se k němu. Nejraději bych prohlížela každou spáru, kterou najdu, jen abych se na něj nemusela podívat.

„Haló, tady jsem," mává na mě Jim jako na malé dítě. Znechuceně svůj pohled zastavuji u něj.

„Hodná holka, tak jsi konečně při vědomí," bratr se na mě usmívá jako sluníčko, skoro jako bychom se setkali na rodinné večeři. Akorát hlavní chod jsem tady já.

„Takže jsme došli na konec," oznamuji to spíš sama sobě, než jemu. On si tohle jistě plánoval už dlouho předem.

„Každý musí jednou dojít do finiše," Jim si zastrkuje ruce do kapes a mluví naprosto nevzrušeně.

Vůbec nic mu to nedělá! Vážně? Ani jeden malý záblesk něčeho, co by se dalo přirovnat k bratrské lásce nebo starosti? Ani ň?

Teprve když se snažím najít něco, čím bych ho mohla pořádně prásknout přes hlavu, si několik kroků od něj všímám další postavy. Nějaký chlap, asi jedna z jeho goril. Tváří se, že by si mě klidně dal k obědu a to se mi vůbec nelíbí. Za okny už se ale pomalu smráká, takže to bude spíš večeře. Já budu večeře.