Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

99. Eileen

Venku už je tma a já ještě lítám v ulicích. Vracím se z jedné výstavy, která prý měla být vážně něco, ale mě tedy nenadchla. Z moderního umění zrovna na větvi nejsem a ony to byly z valné části sochy. Tomu já tedy moc nerozumím. No jo, ale když teď tedy tak hrozně žiju, tak reklama, kterou jsem viděla v metru, zkrátka nemohla zůstat opomenuta. S tím, co jsem tam viděla, bych klidně mohla vytvořit hroudu hlíny a vydávat to za umění.

Spěchám ulicí, když tu mi začne vyzvánět mobil. Pokouším se ho vydolovat z tašky. Asi bych měla zvolnit, jinak mi z toho všeho hrábne. Přijde mi, že toho teď dělám strašně moc a přitom nic nestíhám. Vážně jsem se do nového života vrhla naplno.

„Ano, Gregu?" ohlašuji se, když se mi konečně daří vydolovat mobil a přijmout hovor.

„Neviděla jsi Andersona? Nebyl u tebe?" Greg přechází bez zbytečných okolků rovnou k věci.

„Anderson?" opakuju po něm zmateně.

„Někam zmizel. Něco zase žvanil ohledně těch svých teorií a teď někde lítá. Nešel za tebou?" Greg zní dost zoufale, ale ne, že by měl strach. Spíš už ho to velké dítě nebaví. Vůbec se mu nedivím. Anderson je pořádně švihlý a je nebezpečný hlavně sám sobě.

„No, já nevím. Ještě nejsem doma, ale ani mi nevolal. Měl bys ho nechat být, nic se mu nestane," pokouším se ho uklidnit, i když kecům o Andersonově bezpečí nevěřím ani já sama. Ten by byl schopný i skočit z mostu, aby třeba nějak nasimuloval Sherlockovo přežití.

Taková možnost se ale Gregovi nezamlouvá: „Jsem radši, když ho mám pod dozorem. Ještě by se něco mohlo stát. Když jsem naposledy nedával pozor, našel jsem tě v koupelně jako z hororu se skoro rozpitvanou rukou."

„To ale byla úplně jiná situace a nebyla to tvoje vina," tohle se mě trochu dotklo. To se s Andersonem vůbec nedá srovnávat.

„Anderson bude v pohodě. Zítra se určitě ukáže. Zatím si užívej, že od něj máš pokoj," nastiňuji světlou stránku věci.

Scházím k cestě a rozhlížím se, jestli něco nejede. Přitom si všímám něčeho neobvyklého. Na rohu ulice stojí nějací dva muži, kapuce stažené do tváře, ruce v kapsách a dívají se přímo na mě.

„Jestli něco provede, pokoj stejně mít nebudu," mručí Greg podrážděně na druhém konci.

„Jo," mumlám nezúčastněně, „podívej, už budu muset končit, ano? Scházím do metra. Kdyby se něco stalo, zavolej. Hezký večer."

Aniž bych čekala na odpověď, končím hovor a schovávám mobil do kapsy. Greg by jistě začal sondovat, jestli se něco neděje. Tohle snad byla dostačující výmluva, aby nepojal nějaké podezření.

Kolem mě projíždí auto a já hned za ním přebíhám silnici. Pokračuju v chůzi, aniž bych na sobě dala něco znát. Trochu mě to zneklidňuje. Může to být kdokoliv, ale dívali se přímo na mě. To není moc nenápadné, hlavně je to dost amatérské. Nemám náladu na nějaké pouliční rváče nebo úchyly. Nejsem zrovna extra rváč a proti mužské přesile rozhodně nemám šanci. K tomu všemu nejsem ani Sherlock a zbraň nenosím. Já vím, vzhledem k tomu, kdo jsem a co mám za sebou, je to dost nelogické a riskantní, ale...stejně nejsem ani dobrý střelec. Dokážu přežít, umím střílet, ale ostrostřelec nejsem. Kdybych začala utíkat, přitáhla bych je na sebe zcela určitě. Takhle mám ještě šanci, že je to po pár blocích přestane bavit.

K mé smůle to ty dva ale bavit nepřestává. I po deseti minutách je mám za zadkem. Sice se snaží skrývat, ale profíci to nejsou, takže jim to moc nejde. Opět se rozhlížím, jestli něco nejede, což mi poskytuje dostatečnou nenápadnost, abych se ohlédla i po své společnosti. Zneklidňuje mě fakt, že se k nim přidal ještě jeden chlap. Moc přátelsky nevypadají. Přebíhám cestu, i když mě to odvádí od mé cesty k bytu. Kdybych ale šla dál, daleko bych asi nedošla, protože by si všimli, že o nich vím.