Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

104. Eileen

To, co chci právě udělat, je zhola nenormální a kdyby to viděl Mycroft nebo někdo jiný, nechali by mě bez váhání zase hlídat, protože by si mysleli, že mi přeskočilo. No, možná ano, ale jiný způsob nevidím. Našla jsem si místečko za blokem domů dvě ulice od mého bytu, kde nejsou žádné kamery, tudíž žádný Mycroft. Pečlivě jsem obhlédla okolí, abych zjistila, že na mě z oken nikdo nevidí. Většina je zatemněných nebo jsou byty prázdné. A i kdyby mě viděli, pochybuju, že by něco udělali. Lidé se do podobných věcí neradi zaplétají.

Sklápím hlavu a prohlížím si zbraň, kterou svírám v ruce. Ježiši, já jsem vážně nenormální. Tuhle věc jsem v rukou nedržela už hodně dlouho. Hlavou mi probleskne scéna, kdy na mém místě stojí Jim. Pevně tisknu víčka k sobě a snažím se tu představu vytěsnit z hlavy. Tohle je naprosto šílené, totálně ujeté a já jsem asi moc důvěřivá. Jiná možnost mě ale nenapadá.

Otvírám oči a natahuji kohoutek zbraně. Při tom cvaknutí ve mně hrkne. Klid, jen klid. Asi by to šlo i bez toho, ale pro efekt je to asi důležité. Předpokládám, že nenabitou nebo falešnou zbraň by poznal. Zhluboka se nadechuji a přikládám si hlaveň ke spánku. Fuj, to je tak odporný pocit. Jak tohle někdo může udělat? Jim svou zbraň málem spolkl. Při té představě málem vyklopím žaludek. Urputně se bráním své až příliš bujné fantazii, ale jde to těžko. Přímo před očima mám ten výjev: cvaknutí, výstřel, kulka opouští hlaveň, rozbíjí, ne, doslova tříští spánkovou kost, proniká hlouběji do hlavy, kde taky nakonec uvízne. Panebože. I když stále nic nedělám, mám pocit, že ta zbraň vystřelí sama, pokud si budu ještě chvíli představovat, jak se to stane. Asi bych měla pokračovat. A doufat, že to vážně nebudu muset udělat. Abych podpořila dojem, daří se mi vydolovat jednu slzičku a přidušeně mumlám nějaké to slůvko loučení.

K mé neskutečné úlevě se ale děje to, v co jsem doufala. Něčí ruka mě bleskově chňapne a než bych vůbec stačila úlekem vystřelit, má ruka už zbraň nesvírá a dotyčný mě chytá za paže a obrací mě k sobě.

„Tak tohle chcete?" Sebastian mi s výrazem vraha syčí do tváře, až mám jeho obličej možná jen milimetr od toho svého.

Zase se vyděšeně krčím, ale spíš jen z toho...zážitku, než že bych se bála jeho. Jsem ráda, že mě drží, i když mi asi brzy zlomí kosti, ale jinak bych se asi sesunula na zem. Kolena se mi z toho příšerného zážitku klepou, že to musí nejen vidět, ale i cítit. Nejde si nevšimnout jeho šrámů ve tváři, zejména pár stehů přes natržené obočí. Evidentně se porval a byl to docela vyrovnaný souboj.

„Ehm...ne. Chtěla jsem s vámi mluvit. V telefonním seznamu vás asi nenajdu," objasňuju mu nevinně svůj záměr.

Zcela určitě jsem se nechtěla zabít. Doufala jsem ale, že mě hlídá dost dobře na to, aby mu neušlo, že si u hlavy držím zbraň. Má mě udržet naživu, takže jsem doufala, že mi bude chtít bránit. Nemýlila jsem se. Sebastian mění svůj výraz na překvapený a hned na to krčí obočí a nedůvěřivě studuje mou tvář. Neujde mu osamocená slza na mé tváři.

„Pro efekt," objasňuju, když si všímám, na co se zaměřil.

Jako kdyby těch šoků nebylo dost, Sebastian mě jednou rukou pouští a prstem mi stírá slzu z tváře. Tentokrát jsem to já, kdo krčí obočí, akorát já se tvářím dost nechápavě. Tohle by od...vraha nikdo nečekal. No, trojnásobnou záchranu života asi taky ne. Spíš trojnásobnou vraždu.

„Takže jste nechtěla vystřelit?" ujišťuje se Sebastian, kdyby přeci jen náhodou.

„Kdybych se chtěla zabít, udělám to tak, abyste mi nemohl zabránit ani vy," opáčím s protaženou tváří. Vynalézavá jsem dost. Nenechala bych si v tom bránit.