Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

44. Sherlock

„Sherlocku, je tohle vážně nutné?" John tuhle otázku opakuje v pravidelném intervalu vždy po uplynutí jedné hodiny.

Pročítám si další nezajímavé kecy v novinách a hledám cokoliv, co by mohlo zavánět pokračováním naší hry. Johna vidím přes okraj novin, sedí ve svém křesle v předklonu a střídavě pozoruje mě a Cassandru. Ta od včerejška sedí stále připoutaná ke krbu. Jinak to s ní nejde. John by ji jistě rád osvobodil, ale já se nenechám bezhlavě mlátit od ženy, která zcela jistě zajímá Moriartyho a je součástí jeho dalšího plánu. Pokouším se v novinách najít cokoliv neobvyklé, cokoliv, co by nás posunulo dál, ale nic se neděje. Ticho před bouří. Nelíbí se mi to.

Ohýbám okraj novin, abych si prohlédl Johna i Cassandru a zase se zcela nevzrušeně vracím ke čtení.

„Je," přikyvuji na Johnovu otázku a to je má jediná reakce na stav okolních věcí.

„Nemůžeš ji tady držet jako zvíře," bojuje John za Cassandřina lidská práva.

Ta naštěstí mlčí, jen nás nenávistně pozoruje. Pokud jí John nehodlá useknout ruku, má smůlu. Klíč mám já a rozhodně ho sám od sebe nevydám. John ho ani nenajde, na to by musel zrestartovat svůj mozek.

„Pokud se jako zvíře chová, tak můžu," odpovídám zpoza novin.

„Šmejde," Cassandra přidává také svůj příspěvek do rozhovoru, konkrétně na můj účet.

„Tohle už přeháníš, Sherlocku. To už je vážně přes čáru," oroduje stále John a útočí na mou lidskost. Útočí špatně.

„Nechceš jít raději nakoupit?" stále zabořený v novinách, s nohou přes nohu, ho odesílám někam pryč. Je mi jedno kam. Klidně ať jde zase na další nevydařené rande nebo něco podobného. Tady ho nepotřebuji.

„A co kdybys někdy zašel ty?" jeho významný pohled se propaluje skrz noviny, až ho úplně vidím.

„Mám práci," zamítám s klidem jeho protinávrh.

„Nemáš nic. Jen tady zápasíš se ženou, která je asi o dvě hlavy menší, než ty a přivazuješ ji ke krbu jako zločince," John shrnuje mou významnou část práce jako něco naprosto nepodstatného. To se ale mýlí. Je to dost podstatné.

„Čekám. Něco se chystá a něco se taky stane," odhazuji noviny na zem a zaměřuji se na Johna, který se tváří jako ochránce lidských práv, „tohle ticho se mi nelíbí, Johne. Pokud nebudeme obezřetní, zase prohrajeme."

„Člověk musí umět i prohrávat," útočí Cassandra s jinou poznámkou, která by mě měla přimět k jejímu propuštění.

„Pravda," přisazuje si John. To se na mě stačili domluvit?

„Jdi nakoupit," tentokrát už to myslím vážně a také to prosazuji jako hotový rozkaz. Cassandra Johnovi věnuje rezignované pokrčení ramen. Oba ví, že se mnou nehnou.

„Fajn. Fajn, tak si tu seď, nic nedělej a předstírej, že všechno děláš jen pro její dobro," John máchá rukou směrem ke Cassandře a podrážděně vstává.

Natahuje se pro bundu a ještě se otáčí na hromádku vzteku, která stále dřepí u krbu: „Zkus ho nezabít. Ale bude to těžké."

Cassandře po tváři přeběhne nepatrný úsměv, který mizí stejně záhy, jako se objevil. John na ni ještě povzbudivě kývne a odchází. Tak, toho bychom měli z krku.

Jen co za Johnem podle zvuku zaklapnou i hlavní dveře dole, Cassandra na mě okamžitě vrhá ten nejnaštvanější pohled, jakého je schopna.