Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

16. Mycroft

„Nemůžeš ji vystavovat takovému riziku!" značně hlasitě reaguji na svého bratra do mobilu.

Tohle je nepřípustné. Nemůže hazardovat s jejím životem. Neobětoval jsem dva a půl roku její ochraně a snaze ji ukrýt, aby ji pak Sherlock nechal při první příležitosti zastřelit nebo umlátit k smrti.

„Mně je jedno, že s tím souhlasila, já s tím nesouhlasím!" odmítám jeho stupidní připomínky a zřetelně zdůrazňuji slovo já, protože na mně záleží. Konec konců, valnou část jsem zařídil já.

„Nejsi můj otec," zavrčí na mě Cassandra, která sedí na židli před mým stolem v mé kanceláři.

Oddaluji mobil od ucha a přikrývám ho rukou, abych trochu ztlumil slova: „Vzhledem k tvému původu jsem tomu vážně rád."

Cassandra se ráda utrhuje a jedná podle sebe. Ano, jisté podobnosti tam vidím. Rodina. Komplikace, jako vždy. Je to s ní tak těžké.

Cassandra si neodpustí ironický úšklebek a já se opět vracím k hovoru.

„Jestli bude mít byť jen zlomený nehet, tak si to zodpovíš, Sherlocku," varuji bratra a naštvaně končím hovor. Vracím mobil zpátky do saka a sedám si za stůl.

„Ták," proplétám si prsty a pokládám ruce na stůl. Upřeně pozoruji Cassandru.

Rozvaluje se na židli jako teenager. Noha přes nohu, ale kotník má opřený o koleno, takže si neodpouští parodii na chlapecké sezení. Já se snažím se svou vzpřímenou pozicí působit autoritativně, ale s Cassandrou je ta potíž, že autority příliš neuznává. Další společný rys, který tam vidím. Je to k zbláznění.

„Už jsi skončil, tati?" má svěřenka si neodpouští pohrdavou poznámku na adresu mého rozhovoru se Sherlockem a jízlivě podtrhuje slovo tati.

„Můžeš mi laskavě říct, kam jsi dala rozum?" ptám se jí zcela klidně a přecházím její snahu mě dopálit.

„Tvůj deštník mi skřípl hlavu a já ho tam nechala. Docela mi schází," odpovídá bleskově a zase zcela nevážně.

Bleskové odpovědi, další společný rys. A popichování. Pořád je to sice slabší verze, mnohem zvladatelnější, ale i tak mi z toho už jde hlava kolem. Je s ní vážně těžké pořízení.

„Velmi vtipné," oplácím jí ironii.

„Hele, mně je úplně jedno, co si o tom myslíš, Mycrofte. Prostě to udělám. Je to moje jediná šance, jak ta data získat. Nemusím ti přece připomínat, co by se stalo, kdyby se dostala do nepovolaných rukou," divoce gestikuluje a tónem hlasu mi jasně dává najevo, že nehodlá ustoupit ani o píď. Typické.

„To opravdu nemusíš," souhlasně pokyvuji hlavou.

Vím to. Byla by to katastrofa. Celé tohle složité divadlo má jediný cíl, který ale závisí na Cassandře. Lepší by bylo, kdyby byla mrtvá, než aby ji našli. To moc dobře ví i ona sama. Nepochybuji o tom, že by byla schopná to udělat, kdyby došlo na nejhorší. Je až s podivem, jak je pro myšlenku naší práce zapálená. Přitom by jí to mohlo být jedno. Ale nemohu upřít, že je to bojovnice. To, že žije v Londýně, je velké riziko, které přesto přináší své ovoce, ale ona se bije jako lvice a vychází jí to. Kdyby nebylo mrtvého Nicolase Petersona, vše by mohlo pokračovat v zajetých kolejích tak dlouho, jak by bylo potřeba.

„Stále mě udivuje, že to všechno podstupuješ," nadhazuji myšlenku a pátrám v jejích očích po něčem, co by mohlo poskytnout odpovědi, „mohla jsi říct ne. Tehdy, když jsem tě našel. Mohla jsi říct ne a žít dál tím svým kočovným způsobem života. Ano, jediný rozdíl teď je, že jsi dlouhodobě připoutána na jedno místo, dokud všechno nepomine, v což neustále doufám, už kvůli nám všem. Ale nemusela jsi to dělat."