Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

62. Eileen

Tohle už je vážně moc. Jak to, sakra, mohl dokázat? Ale co se vlastně divím? Co si Jim zamane, to prostě udělá. Proč by ho mělo zastavit zabezpečení Toweru, centrální banky a Pentovillu? Vždyť to je přeci maličkost. Do háje! Co tím sleduje? Tedy, to je jasné, co tím sleduje. Je to ve všech novinách – chci Sherlocka. Ale jak mu v tom takové divadlo pomůže? S čím to zase ten jeho maniakální mozek přišel?

Asi milionkrát denně, skoro celý život, si říkám, proč nemůžu mít normálního, obyčejného bratra, jehož jediné násilnické sklony by se vztahovaly k větě: jestli ublížíš mé sestře nebo ji někdy uvidím nešťastnou, vymlátím ti duši z těla. Toho mlácení bychom se sice mohli ušetřit, ale bylo to rozhodně lepší, než vztah typu: zničím tvého přítele, využiju proti němu tebe a všechny jeho blízké a jako bonus ještě pod tebou podpálím barák. Soutěž o nejlepší sourozence bychom s přehledem projeli.

Nervózně čekám, až se ke mně konečně donesou nějaké informace. Mycroft mi ve své prozřetelnosti zamezil jakýkoliv přístup k informacím zvenčí. Všichni mají zákaz mi cokoliv říkat nebo nosit. Ani zprávy si zapnout nemůžu. Nejspíš bych ani nenašla žádného poštovního holuba. Prostě nic! Nevím vůbec nic. Nevím, jak probíhal soud, jak ještě probíhá a jak zní rozsudek. Příště už Mycroftovi nic neřeknu. Ani bú. Můj ubohoučký pokojíček je můj jediný svět, do kterého nesmí nic proniknout. Karanténa. Příště na něj vyliju rovnou celou vanu. Nebo mu to jeho autíčko zaparkuju v Temži. Pro tenhle vyšší cíl bych se s chutí obětovala.

„Eileen!" do mého pokoje vpadá John. Doslova jako velká voda. Tsunami. Tornádo.

V mžiku se soustředím jen na něj a to mi stačí k tomu, aby mi bylo všechno jasné.

„Ne," bolestně úpím nad jeho výrazem plným rozhořčení.

„Vůbec se nehájil. On se vážně vůbec nehájil!" John začíná roztržitě přecházet sem a tam před mou postelí. Vypadá, že brzy vybouchne. Myslela jsem, že už vybouchnul. Asi ne. Zjevně je všechno u konce a já se jako poslední konečně něco dovím.

„A?" vybízím ho k pokračování, i když z jeho chování je víc než jasné, že všechno je prostě a jednoduše v tahu.

„Popřel svou vinu. Popřel! Nepředložil žádné důkazy, nepředvolal žádné svědky! A porota rozhodla za šest minut! Šest minut! A víš co? Víš co!" John stále povykuje, až se nakonec otáčí ke mně a zapírá se rukama o postel.

„Shledali ho nevinným?" ptám se opatrně, ale je mi to naprosto jasné. 

Ve skrytu duše ale doufám, že se možná nakonec předseda poroty rozhodl podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a poslal mého bratra na hodně dlouhou dobu za mříže.

Johnova pruhovaná kravata se ještě ani nestačila uklidnit a už zase začíná vlát, jak John vzteky práskne do postele s naštvaným: „Ano!"

Z jeho prudkého výlevu emocí leknutím nadskočím.

Nemusím být dedukční génius jako bratři Holmesové, aby mi došlo, kde přesně uhodilo. Možná, že mě Jim dokáže šokovat, překvapit, přelstít i nahnat strach a úplně se nevyznám v jeho smýšlení, ale pořád je to můj bratr. Má krev. Zčásti vím, jak jeho mozek funguje.

„Zpracoval porotu. To je jediná možnost, která přichází v úvahu," vyřknu nahlas to, co je očividné. Tedy, pro Johna možná ne, ale on je stále dost vynervovaný.

„Cože?" jeho zmatený výraz je to nejlepší, co mohlo po takové vlně vzteku přijít. Hlavně, že už nevypadá, jako by chtěl rozmlátit všechno nemocniční vybavení kolem a přibrat k tomu i mě.

„Bez problému se dostal do tří nejzabezpečenějších objektů v Londýně. Dvanáct hotelových pokojů oněch porotců, to není žádný problém. Jim využívá to, co je pro lidi nejdražší. Jejich slabá místa. Takhle on pracuje. Na každého porotce si musel něco najít, něco, čím by je vydíral. Pokud ho odsoudí, jejich blízcí zemřou. Nemohli nic dělat. Nemohli o tom nikomu říct, neměli se jak bránit. Jediné, co mohli dělat, bylo zprostit jej viny," rozvádím celou svou teorii. Ani to není teorie. Je to holý fakt. Skutečnost.

„Parchant jeden," ulevuje si John, ale hned se na mě omluvně zadívá, když si jeho lidská stránka uvědomí, před kým to vlastně řekl.

„V pořádku," přecházím to nevzrušeně, „je to bezcitný parchant." Tohle jsou ještě slabé výrazy, kterými lze Jima počastovat.

Na tohle už kašlu. Je třeba trochu přehodnotit má dosavadní rozhodnutí.

„Musím z nemocnice, Johne," doufám, že aspoň v něm najdu nějakou podporu. I když je doktor, to je trochu pitomost.

Johnův nevěřícný výraz mě začíná vytáčet. Jsem nějak moc impulsivní.

„Potřebuju mluvit s Mycroftem a k tomu všemu nehodlám trčet někde, kde už ani být nemusím. Můj bratr pokračuje ve své šílené hře a já tady nebudu jen tak sedět. Už jsem v pořádku, stačí mi berle," všechna zranění se dobře hojí, rameno už mě nebolí, žebra jsou skoro v pořádku, díru v břiše už taky nemám. Jediná omezující věc je ta pitomá sádra. Stačí pár rehabilitací a můžu po všech zase směle házet věci.

„Moc se mi to nezdá, Eileen," John hodlá odporovat. Tak na to mu taky kašlu.

„Johne," začínám mile, „buď mě odtud dostaneš a klidně můžeš být mým lékařským dozorem, nebo se odtud prostě propustím sama a to by nemuselo dopadnout dobře."

Andělský výraz nasazen, duše ďábla třímá pod povrchem. Já to myslím smrtelně vážně. Už tady v té pitomé nemocnici nestrávím ani jeden jediný den.

John o mých slovech chvíli přemítá. K mému překvapení i úlevě se nakonec napřimuje a na tváři se mu začíná usazovat rozhodný výraz.

„Dej mi minutku," omluví se a vystřelí pryč stejně rychle, jako se objevil.

Doufám, že se hodlá jít přít s mou ošetřující lékařkou a nenapráská mě rovnou všem. Potřebuju aspoň jednoho spojence. Sherlock, Mycroft, Greg. Všichni tři se mnou jednají jako s porcelánovou panenkou, která se může každou chvíli rozbít. Chtějí pro mě jen to nejlepší, ale to vážně nezahrnuje nemocniční karanténu. Musím ven. Jestli mám z Jima strach? Ano, mám. Ale mnohem víc se mnou cloumá vztek. Pokud bych byla užitečná třeba i jen jako návnada, udělám to. Jim nemůže vyhrát. Prostě ne.