Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

9. Cassandra

Čekám v podzemní garáži opřená o jeden z betonových sloupů. Venku už nemrholí, ale já tady nejsem kvůli špatnému počasí. Vyhlížím Monroa. Ano, to je ten informátor, kterého jsem včera zmlátila, když si na mě vyskakoval. Proč na něj čekám? Chci si přátelsky promluvit. Většinu svých obchodů uzavírá tady, když si jako velký pán diktuje podmínky. Najít ho není těžké. Nervy mám doslova nadranc, jsem jako na trní.

Nějaký lomoz a chraplavé mručení málem způsobily, že jsem vyletěla z kůže. Opatrně vykukuji zpoza sloupu, abych zjistila, odkud zvuky přichází. Dvě řady ode mě tlačí zarostlý muž nákupní vozík s hromadou smetí. Bezdomovec. Bílé vlasy, obličej zarostlý bílými vousy. Tedy, kdysi možná byly bílé. Teď je to spíš špinavá masa vlasů a chlupů, o které už muž nejeví zájem. Soudě podle otrhaného kabátu a celého jeho zevnějšku je na ulici už hezkou řádku let. Z cípů kabátu mu na zem odkapává voda. Červená, ošuntělá čepka je promočená, že by se dala ždímat.

Ostatně ani já na tom nejsem jinak. Kožená bunda mě sice docela chrání, ale kapuce už je promočená a vlasy jsou zvlhlé a místy vodou slepené do tlustších pramenů tam, kde je nechrání žádná látka. Kalhoty dostaly taky pěkně zabrat. Klepu se zimou, ale to je teď můj nejmenší problém.

Přistihuji se, že stále zírám na bezdomovce. Ten můj pohled zřejmě vycítil a zvedá hlavu mým směrem. Zabodává do mě své chladné, bezvýrazné oči. Rychle se zase schovávám za sloup. Modlím se, aby se ten bezdomovec co nejrychleji vzdálil, i když šlo vidět, že mu každý krok dělá velké problémy.

Někdo tam nahoře si nejspíš řekl, že dneska umřu na infarkt, protože se mi najednou rozezvoní mobil a já úlekem nadskočím na místě. Mám pocit, že se mé smysly vymaxovaly na nejvyšší stupeň, když jsem teď v takovém průšvihu.

Rychle mobil vyhrabu z vnitřní kapsy bundy a mrknu na displej. Páni, zase on? Čím jsem si zasloužila tu výsadu? Obvykle mi nevolá snad ani jednou za měsíc, natož dvakrát za den.

Přijímám hovor a přikládám si mobil k uchu.

„Já mám dneska narozeniny?" ptám se šeptem a přitom se koušu do rtu. To dělám, když jsem nervózní.

„Ví toho dost," ozve se hlas na druhé straně a mně neujde, jak je z té situace docela vykolejený.

„Co znamená: ví toho dost?" pomalu opakuju jeho slova a připravuju se na to, co přijde.

Ne, dost nemusí znamenat dost. Nemůže to vědět. Jak by mohl? Ne, neví to. A jestli jo, tak se stěhuju do Grónska a svoje problémy ať si Anglie řeší, jak umí.

Na druhé straně je chvíli ticho.

„Omlouvám se, ujelo mi to. Neudržel jsem se," mluví stále tlumeným hlasem, skoro jako by ho to vážně mrzelo.

O mě se pomalu pokouší další infarkt, protože to zní, jakože došlo na nejhorší.

„Co přesně ví? Doufám, že jsi mu neřekl, že..." než stihnu dokončit větu, přeruší mě, „ne, neví to. Ale zná tvé jméno. K tomu si vydedukoval spoustu podrobností. Samozřejmě netrefil úplně všechno a věří něčemu, co není pravda, ale i to je dost. Jméno mu stačí. Je jen otázkou času, kdy tě najde."

Chvíli jen mrkám a snažím se zpracovat význam těch slov.

„To si ze mě děláš prdel, Mycrofte!" zařvu nevěřícně, když mi to konečně dojde a slovník je mi v tu chvíli jedno.

Mycroft něco drmolí, ale mně je to jedno, neposlouchám.

„Mně je jedno, že to nemám říkat nahlas! Ty hezky bráškovi vyklopíš, jak se jmenuju a já nesmím použít tvé jméno, abych tě seřvala?! Sakra! Do prdele práce!" dávám mu takovou sodu, až nakonec sjedu podél sloupu do kleku. Sklápím hlavu a volnou rukou si mnu čelo.