Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

91. Mycroft

Nejsem příliš nadšený z toho, že by teď měla Eileen zůstat nějakou dobu bez dozoru. Umí se o sebe postarat sama, to je všem více než jasné, ale v tuhle chvíli na tom není nejlépe. Raději bych ji měl pod dohledem. Kdo ví, co vyvede. Za poslední dny je až příliš zaražená. Chápu, že všechny ty informace a celá ta pravda pro ni byly těžké a má z toho pomotanou hlavu, ale její apatie a přehnaný klid mě dráždí. Znám ji dost dobře na to, abych věděl, že je to jen ticho před bouří. Možná se pletu, ale zneklidňuje mě to. Eileen se uzavřela do sebe a mluví, jen když ji někdo zapojí do hovoru. Jinak sedí tiše jako pěna a ani nedutá. Stále je pohroužená do svých myšlenek, ale její výraz je znepokojující. Vždy se tváří jako duchem nepřítomná. Jako by úplně vypadla z reality a zavřela se ve své hlavě. To není dobré. Tím spíš se mi ji nechce nechávat bez dozoru, i když si to sama přeje.

Eileen dnes odlétá. Jako první má v plánu zastavit se v Irsku. Nenechal jsem si vymluvit, že ji odvezu až na letiště a vyprovodím ji. Jakmile opustí hranice země, nemohu ji kontrolovat, alespoň ne přímo já. I přes její výslovný zákaz ji zkrátka nechám sledovat. Nejsem tak bláhový, abych ji nechal úplně bez dozoru. Chápu, že je to pro ni příliš osobní a emočně náročné a nechce u toho mít publikum, ale když to zašlo až takhle daleko, nenechám ji jen tak si běhat po světě samotnou a nehlídanou. Mí lidé si budou držet dostatečný odstup, ale chci o ní mít nějaké zprávy.

„Jsi si stále jistá tím, že to chceš?" aniž bych se na Eileen podíval, ještě naposledy se ujišťuji.

Eileen sedí vedle mě na zadním sedadle mého auta, o které mi tak láskyplně onehdy rozbíjela skoro všechno, co jí přišlo pod ruku. S rukama složenýma v klíně sleduje míhající se okolí za oknem a jak je pro ni za poslední dobu typické, celou dobu mlčí.

„Já si nejsem jistá už ničím, Mycrofte," zamumlá takřka neslyšně v odpověď.

Tohle mě vůbec neuklidňuje. Dokonce ani fakt, že se nechtěla s nikým rozloučit. Odjíždí, aniž by o tom někoho informovala. Kromě mě, samozřejmě. Všichni věděli, že se Eileen brzy sebere a na nějaký čas zmizí, ale netušili, že to udělá bez jejich vědomí. Nedivím se jí. Spíš než to, že se nechce loučit, nechce vidět všechny ty tváře, ve kterých si přečte všechno, co by nejraději před odjezdem nevěděla. Už to vypadalo, že se Eileen možná na Johnovu svatbu i dokope, ale opak je pravdou. Překvapivě si sice nejsem úplně jistý, za jak dlouho ten tak říkajíc slavný den nastane, ale asi dva týdny tomu ještě budou. A Eileen odlétá už za chvíli. Asi to Johnovi nebude připadat úplně korektní, ale dle mého mínění je to zcela pochopitelné. Eileen se nevrátí dřív, než bude po veselce a i tak to možná potrvá. Kdo ví, za jak dlouho si všechno v sobě srovná. Kde kdo se obává, že se už nevrátí a zůstane tam, kde bude chtít, hlavně, že to bude mimo Anglii. Osobně si to nemyslím, ale i tak tato alternativa zneklidňuje také mě. Je možné, že se to stane.

„Ale stále to chceš udělat," konstatuji za ni.

„Chci," přikývne Eileen neznatelně.

„Vážně jsi nechtěla někoho ještě vidět?" ptám se na to už asi podesáté, co jsem Eileen naložil do auta a asi se na to ještě zeptám.

Proč mě staví do oné situace, kdy za mnou zase každý přileze s otázkou, kde je Eileen? Já jim nakonec budu muset říct, že Eileen už odjela a každý bude své emoce z této informace zpracovávat přímo přede mnou. Toho bych se docela rád ušetřil. Vztek, hořkost nebo i slzy skutečně vidět nebo poslouchat nepotřebuji. Už tak mi přijde zvláštní, že Eileen tohle všechno dělá všem za zády. Počítal bych s tím, že to řekne alespoň budoucí paní Watsonové. Ta příliš nemluví a dokáže Sherlockovi vzdorovat. Chápu, že se nesvěřila našemu inspektorovi, to by asi byla doslova sebevražda, kdyby to udělala. Dobře, tohle nebylo příliš adekvátní přirovnání vzhledem k tomu, čím si Eileen prochází.