Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

116. Eileen

„Propána, děvenko, vítejte." široký úsměv paní Hudsonové mě vítá u dveří na Baker Street. Tahle žena snad ani neumí být naštvaná. Mám dojem, že nebýt právě jí, Sherlock by...no, nedokázal fungovat. Troufnu si i říct, že by to asi nedokázal nikdo z nás. „Zdravím, paní Hudsonová." oplácím jí úsměv a opouštím rušnou ulici. Vstupuju do domu a první, čeho si okamžitě všímám, je zvuk houslí linoucí se z horního bytu. „Už hraje dobré dvě hodiny. Je to radost, slyšet ho zase hrát. Bez něj tady bylo hrozné ticho, ale to si ještě všichni pamatujeme z doby, kdy si hrál na mrtvého." paní Hudsonová se hned sápe po mém kabátě a věší ho u dveří. Jen tak tak se mi daří z něj vyvléknout. „Baker Street zase ožívá." přitakávám a pohledem se hned upínám ke schodům. „I vás je radost tady zase vidět. Jistě vás také rád uvidí. Přitom všem, co se teď děje mezi Johnem a Mary...no, třeba si o tom s vámi promluví." všichni, i zdejší domácí, už všechno ví. Tedy, jen to omezené množství, kterého se Sherlock dopátral. „Třeba." nepatrně krčím rameny a naštěstí jsem již propuštěna a můžu jít nahoru.

Pochybuju, že Sherlock bude mluvit o tom, co se teď děje mezi Johnem a Mary. Ani se na to nehodlám ptát. Nesbírám drby ani nesonduju. John se musí uklidnit, vstřebat to a nějak to vyhodnotit. Mary mezitím může dělat jediné: starat se o to rostoucí mrně, které nosí pod srdcem. Věřím, že to mezi nimi dopadne dobře. Vsadila bych se, že si to myslí i Sherlock. Ten je už naštěstí zpět z nemocnice a zase opět pěkně čilý. Určitě má nějaký plán, jak Johna s Mary usmířit. Až příliš mu na nich záleží, než aby jen nečinně přihlížel. Kdo ví, co udělá, ale něco určitě udělá. Stále mě zneklidňuje Magnussen, který kolem nás potichu krouží, skrytý ve stínech jako fantóm, ale prozatím se nic neděje. Sherlock se toho případu určitě jen tak nevzdá, ale momentálně panuje klid zbraní. Třeba je to nějaká jeho taktika, kdo ví. Nebo zase něco dělá za zády všech, to by mu bylo podobné. On nepustí žádný případ, který načne.

Stoupám po schodech nahoru a užívám si Sherlockovo hraní. Nemám tušení, co hraje, nejsem muzikant, ale jde mu to skvěle. Ostatně jako vždy. Kdyby jen věděl, kde má jeho hraní původ. Stop, takové myšlenky zahnat, pokud jdu za Sherlockem. Vycházím poslední schody a zastavuju přímo mezi dveřmi. Sherlock stojí u okna, přes sebe má jako vždy přehozený svůj župan a hraje. Zcela jistě mě viděl přicházet, slyšel mě dole i na schodech. On ví, že tam jsem, ale nenechává se rušit. Nevadí mi to, ráda si to poslechnu do konce.

„Přišla jsi mě zkontrolovat, jestli jsem zase neutekl?" Sherlock jedním prudkým pohybem smyčce ukončí skladbu, ale zůstává stát čelem k oknu. „Přišla jsem se na tebe podívat. Pustili tě z nemocnice, jen zkoumám, jestli tě zase někdo nepostřelil." tu druhou část jsem si vymyslela, prostě jsem jen přišla na návštěvu, když je zase zpátky. Hodně dlouho jsem tady nebyla a dokopala se tady až ten den, kdy ho postřelili a já ho hledala, což se jako návštěva nepočítá. Sherlock se otáčí a smyčcem ukazuje k Johnovu křeslu. „Nebo jsi mi přišla zase podpálit housle." neodpustí si narážku na mé poslední setkání s jeho milovaným nástrojem. Koutky mi cukají ve snaze potlačit úsměv. Na jeho vybídnutí si tedy sedám do Johnova křesla: „Oprava: žádné zase. Já ti ještě nikdy housle nepodpálila, jen jsem je držela nad plamenem. To je rozdíl." „Pravda." přikývne a schová housle na místo. Hned na to si sedá do svého křesla naproti mně. Tohle je zvláštní pohled. Koukala jsem na něj maximálně z podlahy před krbem, ale ještě nikdy ne z Johnova křesla. Nebo aspoň ne takhle zpříma. Vždycky někde stál, ale neseděl takhle přede mnou. Sherlock pokládá ruce na opěrky a jeho analyzující pohled je opět na scéně. Tentokrát ho nechávám. Ať si přečte, co chce. „Vypadáš lépe." jeho poznámka je adresována mému vzezření. Už nevypadám jako smrtka, ale pořád nejsem fit. „Cítím se lépe." přikyvuju na souhlas. Začátek konverzace nic extra, ale všechno se počítá. „Nic víc? Nepřijdeš s žádnou dedukcí?" trochu ho dráždím. On aby hned nevyklopil, co všechno vidí? „Mám za to, že jsem tě za poslední dobu naštval dostatečně, takže by asi nebylo moudré v tom pokračovat. Ještě bys nám sklouzla ke zločinu a já bych tě nerad připoutával zase ke krbu." Sherlock na sobě nedává znát, že by se třeba nad tím měl smát nebo to měl myslet jen jako žert, ale znám ho dobře na to, abych věděla, že právě svým způsobem vtipkuje. Samolibě se na něj usmívám: „Myslím, že jsem ve výhodě. Postřelili tě a i když už jsi zpátky, rvačku bys asi prohrál. Nerada bych takhle zákeřně útočila." Nad tím se už musí lehce pousmát i Sherlock. Stále vím, jak se cítí. Rána bude ještě chvíli trochu bolet.