Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

107. Eileen

„A jaká očekávání jste přesně měl?" vzdorně trochu vystrkuju bradu. Nesmím na sobě dát znát, že mě ten muž totálně vykolejil. Takovou výhodu nemůžete poskytnout nikomu. Nikdo nesmí vidět, že se ho bojíte nebo jste z něj neklidní.

Muž přejíždí rukou po rámu dveří a nevypadá, že by si mě nějak moc všímal.

„Čekal jste snad šílence s modrými vlasy, který bude kolem pobíhat s plamenometem a hystericky se smát?" zakládám si ruce na hrudi tak, abych skryla jizvy na předloktí. Muž mě ale značně mate tím, že si mě pořád nevšímá. Spíš hodnotí místnost.

„Pokud hledáte toaletu, tak to jsme dva," to ticho mezi námi mě znervózňuje.

„Tím, že neustále mluvíte, se snažíte skrýt svůj neklid. To děláte často," muž ještě chvíli bloumá očima po okolí, až nakonec zastaví u mě. Zabodává do mě ty děsivé oči, pod jejichž pohledem bych se chtěla rozsypat jako nějaká postavička z kuliček, ale pokouším se jeho pohled ustát.

„Vážně? Na někoho, koho vidím poprvé v životě, toho o mně víte zjevně dost," už mám po krk těch, co o mně ví víc, než já. Jestli zase vyrukuje s nějakou skrytou částí mé minulosti, tak si z jeho hlavy udělám kouli na ten kulečník.

Muž opět ignoruje má slova, ale vydává se ke mně. Mám chuť utéct. Blíží se pomalu, skoro jako nějaká šelma, která se tiše plíží ke kořisti. Vážně začínám mít dojem, že jakmile bude dostatečně blízko, sevře mi hrdlo a vymačká ze mě život. Zastavuje těsně u mě, tak těsně, až cítím na tváři jeho dech. Když po mně natahuje ruku, potlačuju reflexivní ucuknutí. Muž mě chytá za zápěstí levé ruky a přitahuje si mé předloktí k sobě. Při jeho doteku mi přeběhne mráz po zádech. Je mi jasné, že přede mnou stojí někdo, kdo je hodně významný, ale zároveň je to taky zlý člověk. Muž sklápí zrak k mé ruce a prohlíží si ji. Konečky prstů druhé ruky studuje jizvu za jizvou. Rukáv mi sahá jen po lokty, takže si nemůže prohlédnout celou tu mozaiku. Hlavou mi probleskne vzpomínka na dnešní poledne, když tyhle jizvy zase opisoval Greg. Vzpomínka na něj mě trochu uklidňuje a snáze tak ovládám svůj dech. I tak ale cítím, jak nepatrně odtahuju hlavu dál od muže, abych nebyla tak blízko jeho tváři.

„Chcete taky? Jsem dobrý tatér," nechápu, proč to dělá a co tím sleduje. Vím jen, že on by si takové jizvy taky zasloužil, akorát by měly být definitivní.

Muž se lehce pousměje, ale víc to nekomentuje. Pokud je to jeho taktika, jak mlčením a nulovými reakcemi znervóznit svůj protějšek, tak se mu to daří přímo dokonale. Já se ale zase utvrzuji v tom, že mu nedám najevo svůj neklid. Stejně si ale myslím, že on mě už prokoukl.

Muž konečně zvedá zrak ke mně. Hledí mi zpříma do očí. Všechno ve mně řve, ať uhnu pohledem, ale tím bych mu poskytla výhodu. Byla by to známka slabosti. To si teď dovolit nesmím, ne před ním.

„Hledáte něco?" po chvíli narušuju ticho, protože on na mě jen civí a k ničemu se nemá. Stále mi svírá ruku a i když mi ji nedrtí, v místech, kde se mě dotýká, mě kůže nesnesitelně pálí a přijde mi, jako by mi ji svírali ve svěráku. Takhle jsem se nikdy necítila, dokonce ani s Jimem a to jsem u něj měla jistotu, že mě zabít chce. U tohohle muže si nejsem jistá ničím.

„Jen jsem si četl," muž se zatváří, jako by se právě probral ze sna a pouští mi ruku. O krok ode mě odstupuje a poupravuje si brýle na nose.

„Četl?" doufám, že nezním tak zmateně, jak se cítím.

„Četl. Umíte snad číst, slečno Moriarty, viďte? Nebo vám snad mám říkat vaším pravým jménem? Duval?" muže zjevně těší, že ťal přímo do živého. Lehce sebou trhnu.