Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

41. Cassandra

Myslela jsem, že to ten pitomec pochopil. Já se nechci někde choulit v rohu, obklopit se nějakou armádou a doufat, že se ke mně můj bratr nedostane. Ne, spletla jsem se. On to nepochopil. Asi to ani nehodlá pochopit. Budu tady trčet, dokud stejně neumřu. Nádhera. Paráda. Skáču blahem k výšinám.

Přecházím po obýváku na adrese 221B Baker Street a čekám, až se mí tří věznitelé uráčí přijít. Mycroft už vytahuje své největší trumfy, takže do obýváku se mnou byla posazena i paní Hudsonová, která ze mě nespouští oči.

„Děvenko, pokud vám opravdu hrozí nějaké nebezpečí, tady je pro vás to nejbezpečnější místo. Sherlock se o vás postará," zdejší domácí mi už asi po sté opakuje jednu a tu samou větu. Pořád dokola. A pořád mě to nepřesvědčuje, že bych tady měla skutečně zůstat.

„Paní Hudsonová, po sto prvé vám říkám, že pro mě není bezpečno nikde. Tím víc pro lidi kolem mě," odpovídám tou samou větou, kterou stále opakuju já. Je to takový souboj vůlí. Kdo víc vydrží. Jenže paní Hudsonová je těžký soupeř.

„Aspoň nechte Sherlocka, aby vám pomohl," pořád a pořád mi ho vnucuje. Začínám si myslet, že k němu chová něco jiného, než jen takřka mateřský cit.

„Tohle nemá cenu," vzdychám si sama pro sebe.

Snažit se přesvědčit paní Hudsonovou je jako mluvit k pařezu. Nehnete s ní ani o píď. Paní Hudsonová si mě měří ustaraným pohledem. Proč se o mě najednou všichni tak starají? Asi vyvolám ducha Nicolase Petersona nebo toho kreténského Rusáka, který ho zabil a nějak je zhmotním a zabiju je znovu. Přesně v tom bodě se to tehdy podělalo. To jsem měla na krku jen Mycrofta. Teď je to Mycroft, Sherlock, John, paní Hudsonová, Greg a nejspíš ještě půlka Scotland Yardu. Je to jako lavina. Řetězová reakce. Přidá se jeden a na něj naváže další. Jako domino.

Mohla bych třeba vyskočit z okna. Není to zas tak vysoko, jen bych skopla podpatky a šup dolů. No jo, ale tam by hned Anthea (když si tak říká, tak jí tak budu říkat taky, ale ani za mák jí to jméno nevěřím) poslala obratem tu nejrychlejší smsku Mycroftovi a kdyby se mi čirou náhodou podařilo dostat se z dosahu těch dvou goril, které pod sebou u dveří brzy vystojí důlek, tak by na mě asi nejstarší Holmes povolal MI6 a armádu, Greg by zmobilizoval celý Scotland Yard a Sherlock by zase zapojil všechny své bezdomovce. Nevím, čím by přispěl John, ale určitě má taky nějaká esa v rukávu. Paní Hudsonová by možná uvedla do pohybu svou armádu klevetících ženských, pokud něco takového má.

Sečteno a podtrženo: tohle je vážně jako vězení. Prakticky celý Londýn je teď jako mé vězení. Možná poupravím své smýšlení: raději bych zase odjela na jiný kontinent a schovávala se, než tohle. Ale neschovávala bych se před bratrem. Udělala bych to jen proto, abych zmizela z dosahu všech, kteří jsou nějak napojení na jméno Holmes. A pak ať si mě bratr třeba někde odstřelí. Zemřu jako svobodný člověk. Revoluční myšlenka.

Tohle přecházení sem a tam už mě začíná unavovat. Vyhlížím si nejlepší oběť a zrak mi padá přímo na Sherlockovo široké, černé křeslo, na kterém si jistě velmi zakládá. Když už nic, tak ho aspoň znesvětím otiskem svého pozadí.

Nabručeně se přesouvám ke své nové kořisti a žuchnu sebou do křesla. Pohodlné, to nemůžu popřít. Začínám docela rozumět Sherlockově posedlosti trůnit v tomhle křesle jako král minimálně Baker Street.

Nevím, jaké jsou plány bratrů Holmesových, ale já tady nebudu trčet kdo ví jak dlouho jen ve svých šatech. Už mě začínají vážně štvát. Jestli pojedou ke mně domů a budou se mi hrabat ve věcech, s konečnou platností se odtud pokusím zdrhnout a ubytuju se rovnou u svého bratra. Mám tušení, že to tam bude dokonce pohodlnější, než tady.