Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

22. Lestrade

„Donovanová!" volám naléhavě z kanceláře, jen co ukončím hovor se Sherlockem.

„Co se děje?" přibíhá v panice seržantka a tváří se, že čeká minimálně apokalypsu. To ji asi zklamu, protože tohle se jí líbit nebude a možná by raději volila tu apokalypsu.

„Budeme potřebovat záznam z bezpečnostní kamery na Glentworth Street číslo 85," instruuji ji a se stále výraznou naléhavostí v hlase jí ukazuju, že to nepočká a musí se to udělat hned. Což jí samozřejmě nedochází a nechápavě na mě ode dveří hledí.

„A k čemu?" krčí pochybovačně obočí.

„Sherlock," odpovídám jediným slovem, které má všechno objasnit, ale to bych se nesměl bavit zrovna s Donovanovou, která ho nesnáší.

„Podívejte, šéfe, já vím, že ho máte docela rád nebo si to aspoň namlouváte, ale nemůže nás takhle využívat pro své účely," odporuje, jak je pro ni typické a se zvednutým prstem máchá ve vzduchu, aby tím snad potvrdila váhu svých slov.

„Cassandru unesli, takže to není žádné využívání. Máme tady pohřešovanou, tak se už sakra hněte," pomalu začínám ztrácet nervy, ale ještě se držím v klidu. Někdy mi přijde, že dohodnout se s Donovanovou je mnohem těžší, než se dohodnout se Sherlockem.

„Cassandra? To je ta žena, kterou ten úchyl dotáhl na místo činu? V té podzemce?" Donovanová si ujasňuje souvislosti.

„Jo, tahle. A říkal jsem, ať si to oslovování necháte na jindy, ne přede mnou," mluvím rychle, ať to už máme z krku a konečně se někam pohneme.

„Neunesl ji náhodou on?" odfrkne si ironicky a já už ztrácím nervy.

„Donovanová, tohle je rozkaz! Chci ty kamerové záznamy a to hned!" vyjíždím na ni a skoro bych něco smetl ze stolu.

„Dobře, dobře," uklidňuje mě, „ale chvíli to potrvá."

„Tak už tady sakra nestůjte a běžte!" pobízím ji dost nahlas na to, aby jí došlo, že jestli tady někdo zdržuje, tak ona.

Já se zatím pouštím do obvolávání pár kontaktů.

„Mám to," hlásí po necelé půl hodině Donovanová, což mi přijde jako věčnost. Každá minuta je drahá.

Seržantka se vřítí ke mně do kanceláře a hned mi zabírá počítač. Jindy bych asi zuřil, ale tentokrát je to důležité.

„Tady to je," Donovanová mi uvolňuje místo a já začínám projíždět dostupné záznamy.

„Cassandra zmizela nad ránem, už je to několik hodin, takže hledáme něco asi kolem páté ráno," mumlám si spíš pro sebe a Donovanová mi nakukuje přes rameno.

„Tady," vyletí náhle a zabodává prst do monitoru.

Kamera zachytila dva muže, kteří vystupují z auta a vstupují do budovy. Čas by odpovídal. Posouvám záznam kousek dopředu. Do dvaceti minut jsou muži venku, ale tentokrát nejsou sami.

„To je ona," konstatuje Donovanová něco, co vím i bez ní.

Jeden z mužů nese Cassandru, jako by nic nevážila.

„Chci okamžitě vědět, kdo jsou ti dva. Chci znát všechno. Kdo to je, kde pracují, jestli mají záznam, klidně i to, co běžně snídají, prostě všechno," naléhám na Donovanovou.

„Jdu na to," kýve hlavou, že rozumí, což je dobře.

„A hlavně rychle," volám ještě za ní, než zmizí. Bez meškání vytáčím Sherlockovo číslo.