Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

11. Sherlock

Paní Hudsonová nás s Johnem nevybíravě vyhodila do kuchyně. Upřímně řečeno, nechápu to. Nedá se to považovat za bránění výkonu spravedlnosti? Jsem si jistý, že bych s tím u soudu uspěl. Mohl jsem se jen rukou opírat o desku stolu a rytmicky do ní klepat prstem. Johna to evidentně znervózňovalo.

„Přestaň s tím, Sherlocku," houkl po mně tlumeným hlasem, ale já ho nevnímal. To se mi stává vcelku pravidelně.

Rád bych zaslechl něco z rozhovoru ve vedlejší místnosti, ale paní Hudsonová mi to vůbec neusnadňuje. Zatím se ozývá jen její neustávající brebentění. Nic podstatného. Dívka se ani nedostane ke slovu. Spíš v tom ale vidím záměr. Záměrně nemluví. Ví, že by neměla. Nejspíš tuší, že poslouchám, ale zase tolik jí nefandím.

„Sherlocku," okřikne mě zase tlumeným hlasem John a cítím na sobě jeho pohled.

Možná mě kárá, ale to je mi fuk. Od ohleduplnosti a emocí je tady on, já jsem tady na řešení vražd. A to právě dělám. Pokud chce projevovat soucit, musí on, já na takové zbytečnosti nemám čas.

Za dveřmi se konečně ozve i jiný hlas, než ten, který patří paní Hudsonové, ale příliš velký úspěch neslavím. Dívka řekla pouze své jméno a to už pro mě není žádná novinka, když se Mycroft prozradil.

Po chvílí nás paní Hudsonová vybízí, že můžeme vejít. Konečně, to to ale trvalo. Okamžitě mířím dovnitř a bez okolků si sedám na své místo. Formality a ohleduplnosti máme za sebou, konečně můžeme přejít k věci. Mé vnitřní nadšení ale okamžitě smetává ze stolu John, který dívku zjevně přijal za svou pacientku a musí zkontrolovat její stav.

„Doveď ji sem, Johne," vyzývám ho, aniž bych jim věnoval svou pozornost. Periferně ale vidím, že se na mě John pohoršeně otáčí.

„Vždycky sedí na židli," krčím nezúčastněně rameny. Je to přeci běžný postup.

Zatímco John dovádí dívku na určené místo, snažím se nevybouchnout, jak dlouho jim to trvá.

Jakmile neznámá sedí a John taktéž, můžeme začít.

„Takže," zahajuji naše sezení a pomalu přesouvám svou pozornost k dívce.

Opět mě překvapuje, jak se mi bez okolků dívá přímo do očí. Přijde mi to zvláštní. Neuhýbá pohledem, není jí to nepříjemné. Většina lidí civí do země nebo nervózně těká očima ze mě na Johna, ale oční kontakty příliš nenavazují. Její polknutí naprázdno mi ale v uších zní jako rána z děla. Ne, nedefinoval bych to jako strach, ale tahle situace jí rozhodně není příjemná. Obávala se jí, to ano. Doufala, že nenastane. Ale stalo se a to jí zřejmě nevyhovuje.

„Takže," zopakuje po mně John a podívá se na mě. Vím, že čeká další salvu mých dedukcí. Já si ale stále prohlížím onu ženu.

„Nemáte zač," pronáším po chvíli ta slova jako tu největší samozřejmost.

John zmateně kroutí hlavou. Žena na mě pochybovačně zvedá obočí.

„A za co, smím-li se ptát?" svůj lehkým zájmem obratem přesouvá ke svému šálku s čajem.

„Že jsem vám zachránil život," odpovídám zcela prostě. John teatrálně vzdychá.

„Aha, vy myslíte to, jak jste mě povalil v parku a z mé hlavy jste si udělal skoro rýč do zahrádky? Tak za to vám děkovat nebudu," odtuší žena tentokrát bez valného zájmu. To mě docela vytáčí.

„Spíš jsem měl na mysli vašeho ruského přítele, který se vám málem úspěšně snažil zavrtat kulku do hlavy," uvádím vše na pravou míru a snažím se z jejího přístupu něco vyčíst.