Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

102. Eileen

Utíkám, co mi síly stačí. Chci pryč. Pryč od toho všeho, pryč od něj. Proč to všechno řekl? Proč? Můj mozek ani nestíhá zpracovat všechno, co se během posledních minut stalo. Prostě na to nemá. Vyběhla jsem na ulici přímo pod auto. Málem mě rozmázlo na cestě, ale nestalo se. Už zase se odnikud vynořil Sebastian a strhl mě stranou. Svůj úkol plní vážně svědomitě. V ten moment jsem ale možná chtěla ležet pod tím autem. Bylo to tak hnusné, odporné a bolestivé. Ta slova mi rezonují v hlavě pořád a pořád dokola. Jak mi to mohl udělat? Po tom všem! Plíce mě od běhu pálí. Běžím za tím, ke komu asi k jako jedinému člověku na světě patřím.

Probíhám bránou a běžím dál. Probíjím se kolem náhrobků, pořádně ani nevidím, kam běžím. Mé nohy to ale ví a automaticky mě vedou až na druhý konec hřbitova. Tu cestu mám skoro zakódovanou v DNA. Jako vítr se proženu kolem nějakého staříka, který klečí u jednoho náhrobku, kde právě zapaluje svíčku. Nevšímám si ho, uháním dál. Chci za ním. Na celém světě je to jediný člověk, u kterého snad jako jediného můžu být sama sebou. A přitom tady už ani není. Přes slzy se mi daří rozeznat černou skvrnu. Můj cíl. Zběsile dobíhám k tmavému kameni a vyčerpáním i zoufalstvím padám do trávy.

„Měl jsi pravdu," vzlykám a nořím prsty do vlhké trávy, jako bych snad mohla Jima vyrvat ze země a vrátit ho do života, „oba máme shořet v pekle. Společně." Zvedám uslzený zrak k Jimovu jménu.

„Vždycky...vždycky jsi měl pravdu. Měla jsem...měla jsem na tebe čekat," hlas se mi chvěje a během chvíle mi začíná být zima, jak se tam válím na studené zemi.

Konečně se mi podařilo se vzpamatovat, zase se vzchopit a žít. A teď? Ten zmetek mi do hrudi vypálil obří kráter. Přímo uprostřed hrudi mi zeje nekonečná propast, která se plní zoufalstvím a nikdy nemá dost. Proč jsem tolik bojovala? Proč jsem to tehdy v tom skladišti prostě nevzdala? K čemu to všechno bylo? Nevěřím v boha, ani v nebe. Ale věřím v peklo. Právě teď mi připadá, jakoby peklo bylo přímo tady na zemi a já z něj chci uniknout. Dostala bych se možná na mnohem horší místo, ale vím, že by tam byl Jim a to by byla má jediná útěcha. Klidně bych se navěky smažila v plamenech, jen kdybych byla s ním.

Sklápím hlavu a opírám si čelo o chladnou zem. Nechávám studená stébla, aby se mi otírala o tvář. Jsem schopná tady ležet, dokud by mě tráva nepohltila a já bych nezmizela. Dusím se vlastními vzlyky.

„Neměla bys tu takhle ležet," kousek ode mě se ozývá čísi hlas a já prudce zvedám hlavu. Otáčím se za zvukem, zapírám se dlaní o zem a hřbetem druhé ruky si stírám slzy, abych byla schopná zaostřit.

„Andrew," vyjeknu překvapeně, když konečně rozeznávám svého společníka. Šátkem, který mi teď už jen na heslo visí okolo krku, si suším obličej. Nechci, aby mě viděl v takovém stavu, i když tohle už asi nezachráním.

„Co tady děláš?" snažím se uklidnit hlas, abych nezněla příliš zoufale a pokouším se vstát. Zatím se mi daří dostat se jen na všechny čtyři.

Andrew ke mně natahuje ruku a nabízí mi pomoc: „Leží tady můj strýc."

Ruka, kterou natahuju k té jeho, zastavuje v půli cesty. Provinile na Andrewa zírám. No jistě. To je logické. Jeho strýc.

Andrew mě nehodlá nechávat dál klečet ve vlhké trávě, chytá mě za ruku a pomáhá mi vstát. Nemotorně se sbírám na nohy. S lehkým překvapením si ho prohlížím. Kromě těch chvil, kdy chodí běhat, jsem zvyklá, že je většinou dokonale upravený a elegantně oblečený. Tentokrát si vystačil s obyčejnými džíny a s do půlky hrudi rozepnutou modrou mikinou. Je to trochu...zvláštní.