Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

64. Eileen

Najít tu sprostou novinářku není nijak těžké. Dala Sherlockovi vizitku, to je pak hned všechno snadnější. Nejdřív se ale potřebuju uklidnit, jinak by mě asi zatkli za napadení.

Už deset minut se procházím po Baker Street a plánuju, co dál. S paní Hudsonovu se mi teď čas trávit nechce. Ke všemu tam má ty řemeslníky, kteří jsou...no, moc dobří zrovna nebudou. Chodím pořád tam a zpátky, na každou stranu od Sherlockova bytu jen několik metrů.

Sherlock je teď nejspíš někde v laboratořích. Greg mi volal, jak se opět všichni na té internátní škole museli obrnit proti Sherlockově milé povaze. To si umím živě představit. K tomu povolali i Andersona, takže dobrá a přátelská nálada se jistě šířila po celém okolí. Dokonalé štěstí.

Nepochybuju, že Sherlock ty děti do pár hodin najde. Já se ale stále odhodlávám navštívit Kitty Rileyovou. Přitom si ale nemůžu pomoct, stále se musím rozhlížet kolem a myslet na Mycroftova slova. Myslím, že jsem určitě někde před sebou viděla toho Albánce. Když jsem jen pár minut nazpět koukala do oken domu naproti číslu 221B, určitě jsem za záclonou zahlédla tu ruskou atentátnici. Hned na to mi ale zrak sjel k nižšímu oknu, který patřil bytu, ve kterém mě před několika měsíci málem utopili. Rychle jsem se od toho domu odvrátila. Nepříjemné vzpomínky.

Do háje, nemůžu tady přece stepovat věčně. Den už postoupil, buď půjdu, nebo ne. Co by se mohlo stát? Možná bych jí něco omlátila o hlavu, ale to je jen malý problém. Konečně se definitivně rozhoduju, že za ní půjdu.

Asi po hodině jsem se nakonec doplahočila k jejímu bytu. Nebo spíš bytečku, který se tísní mezi další hromadou bytů v obyčejné řadovce, která lemuje snad celou ulici. Podřadná novinářka si nic přepychového dovolit nemůže. Jistě to chce svým velkým odhalením změnit. Jde jí jen o peníze, slávu, uznání. Ale co je to za uznání, když stavíte na lžích? To jí zjevně nedochází.

Mám štěstí. Z domu právě někdo vychází, takže stačí jen dobré načasování, tiché proklouznutí kolem a daří se mi zadržet dveře dřív, než se zase zabouchnou. Jen pár kroků od nich jsou dveře do bytu Rileyové. Uvnitř to určitě nebude žádná sláva. Možná dvě malé místnosti. No, já žila i v horších a dokonce s více lidmi.

Zámek. Se zámky to docela umím. Člověk se na útěku leccos přiučí, i když jsem to už dlouho nedělala. Zvyk je ale železná košile. Tohle se nezapomíná. Klekám si ke dveřím a chvíli se hrabu v zámku, dokud se neozve to sladké lupnutí. Tadá!

Jak jsem čekala. Nic extra. Hned napravo ode dveří trůní malá pohovka, tak akorát pro dva lidi. Stěna nad ní je popravdě docela děsivá. Tolik obrazů jsem v žádném bytě snad ani neviděla. Boční stěnu tvoří okno, pod ním stolek s lampičkou a křeslem. Naproti dveřím krb. Dobře, tohle je fajn. To nepopírám. Ten obraz nad ním je už ale zase trochu moc. Vážně to není moc velký prostor. V zadní části bytu vedou ode dveří do vyvýšeného patra schůdky a tam je hned ložnice a nějaké dveře. No, moc si nevydělá. Vrznutí dveří ale přivábí mou pozornost.

„Co tady děláte? Kdo jste?" malá zrzka s plnými rty na mě hledí jako na ducha.

„Zdravím, vy jste Kitty Rileyová, že ano?" tvářím se, jak by se měl nejmírumilovnější člověk na světě tvářit, ale stojí mě to hodně sil. Nejraději bych...no, poslat ji do nemocnice je málo.

Usmívám se, jako by nebylo vůbec nic divného na tom, že bez jejího vědomí stojím uprostřed jejího skromného bytečku a to nemám klíč.

„A vy jste?" Kitty si mě obezřetně prohlíží, ale vstupuje dovnitř. Dveře nechává přiotevřené.

„Zainteresovaná strana," vyhýbám se užití nějakého jména, „jen jsem se přišla zeptat, jaké to je, začít stavět svou kariéru na lži." Mluvím vážně naprosto klidně, jako hodná holka, ale uvnitř mě to vře.