Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

4. Sherlock

John usazuje neznámou ženu do křesla. Teď nemám čas se jí zaobírat, musím rychle obhlédnout tělo. A samozřejmě to ohlásit. Než dorazí hromada neschopných idiotů s hromadou zkumavek, lahviček a hlavně protokolů, musím si to tady projít. I tak je ale musíme zavolat.

,,Johne, kontaktuj naše přátele na Scotland Yardu. Lestrade jistě nemá nic zajímavého na práci a když si nechce řešit zločinecký případ milostného poměru své ženy, tak ať ten svůj zadek ihned dovleče na Beeston Place," instruuji Johna a sám si klekám k tělu a prohlížím si ho.

Vidím tak i přímo na tu cizinku. Na chvíli se na ni zadívám, lehce překvapen, že můj pohled zcela klidě opětuje. Nelíbí se mi to. Nesnáším, když se mi do případu pletou ženy. Zvlášť od chvíle, kdy mi Ta žena zavařila.

Raději se rychle vracím k ohledání těla. John mezitím volá Lestradovi.

,,Dvě rány do hrudi, střelec musel stát tak maximálně tři metry od něj. Tuším, že útočníka tady pan Peterson znal, že ho přišel zabít, to už ale asi netušil," přeruší chvíli ticha ona žena.

Tohle nemám rád. Nemám rád, když mi někdo leze do vyšetřování a už vůbec nemám rád, když je to cizí žena, která se tváří, jako když je zcela běžné, že před vámi leží mrtvý muž. Raději se spoléhám na své schopnosti, takže mě ani nenapadne zeptat se, jak si tím může být tak jistá a jen se na ni zamračeně podívám. John je ale jiného názoru.

,,Vážně? A tohle víte jak? Neměl bych se divit, našli jsme vás nad mrtvolou, takže prvním podezřelým jste vy, slečno," začne s výslechem i s dalším obviněním, jen co schová mobil v kapse.

Mohl by být spíš ticho, potřebuji se soustředit. Na druhou stranu, začíná být nadšený pro věc, to se mi líbí. Cítím na sobě ženin pohled, ale ignoruji to.

,,Ano, všechny skutečnosti ukazují na to, že jsem střílela já. Je to nejjednodušší vysvětlení, které se vám nejlépe hodí, ale bohužel je špatné," pokrčí žena rameny a ten klidný tón jejího hlasu mě z neznámého důvodu irituje.

John kontruje: ,,Tak špatné? Máte snad lepší?"

Žena opět pokrčí rameny: ,,Nejsou tu nikde známky boje. Pan Peterson byl tady v obýváku, možná pracoval, co já vím. Stál nejspíš zády ke dveřím, možná si něco četl, telefonoval nebo něco podobného. Zaslechl střelce, otočil se a musel přejít kousek k němu, jinak by se nedostal před ten konferenční stolek. Poloha těla ukazuje, že střelec střílel tak ze tří metrů, což by odpovídalo tomu, že měl lehce nakročeno do pokoje nebo stál mezi dveřmi. Ale to je vám už jistě dobře známo, viďte, pane Holmesi? A s tělem vám jistě velmi rád pomůže tady doktor Watson."

Při zvuku svého jména konečně vzhlédnu k oné ženě. Nedávám na sobě nic znát, ostatně mě to ani nepřekvapuje. Všechno, co řekla, by mohl vidět i John, kdyby chtěl. John se ale tváří opětovně naprosto zmateně, jako ztracené štěně.

,,Odkud nás znáte?" zeptá se překvapeně a já si neodpustím obrátit oči v sloup.

,,Vždyť je to jedno, chce nám jen zamotat hlavy," ohradím se tvrdě.

Vstávám a zkoumám okolí. Papíry rozházené po zemi. Vrah tady něco hledal. S přihlédnutím k tomu, že by vrahem mohla být i ona, to taky mohla najít.

,,Nemusíte být hned tak útočný, pane Holmesi," ozve se žena zase naprosto klidně a hned se obrací na Johna, ,,jste asi nejpopulárnější britský pár. Možná ještě populárnější než William a Kate."

,,My ale nejsme pár!" vyštěkne John zbrkle.

,,Tak dost, ticho!" okřiknu oba dva, ,,v takovém kraválu nemůže člověk přemýšlet. Johne, jdi se podívat i do ostatních pokojů, jestli něco najdeš. Teď."

Po důrazné výzvě se John konečně poroučí.

,,Takhle se k sobě chováte často?" ptá se cizinka a vyprovází Johna skoro ustaraným pohledem.

,,Jen když otravuje," rychle to přejdu a nehodlám ji pustit, dokud mi neřekne všechno, co ví a dokud se neobjeví muži s želízky.

,,Takže, dle oficiálních formalit je trochu nezdvořilé, že znáte mé jméno, já vaše však nikoliv," začínám zlehka a klidně. Nemá cenu se vzrušovat jako John.

,,Některé věci by měly zůstat tajemstvím," usmívá se ta žena a hned na to se rozhodne, že sedět už zjevně nemá smysl.

,,Vy odtud vyjdete jen v poutech a nastoupíte přímo do policejního auta, slečno. Hned potom, co mi řeknete všechno, co víte," varuji ji polohlasem. Nemám náladu na hry. Zvlášť ne s další ženou.

,,Pane Holmesi, ani jeden z nás nemá zájem křížit tomu druhému cestu, tak to nedělejme a kliďme se sami sobě stranou," nabídne cizinka, ale já smlouvat nehodlám. Zpoza záclon už se začíná objevovat modré světlo policejních aut.

,,Nehodlám s vámi smlouvat, slečno. Řekněte, co víte a třeba k vám bude soudce štědrý," nemíním jen tak ustoupit.

Ona se pousměje. Zase.

,,Je mi líto, pane Holmesi, ale tlačí mě čas a vaše nabídka není tak lákavá, abych o ní byť jen uvažovala. Takže ať už s vaším svolením nebo bez něj, já odtud odejdu. A ta slečna bude potřebovat uklidnit, tak byste to mohl zařídit," s tím svým teď snad už typickým úsměvem se žena prakticky rozloučí a i když bych to nikdy nepřiznal, ta poslední věta mě trochu zaráží.

Brzy ale přichází vysvětlení, když se v obýváku zjeví skutečná pokojská. Musela ji slyšet. Než mi ale dojde, jak skvěle jí to hraje do karet, pravá pokojská se při pohledu na mrtvého muže rozječí, div že neprasknou okna. Toho samozřejmě cizinka využívá.

,,Nic moc jsem nenašel," vrací se John z pokoje, ale já ho okamžitě okřiknu.

,,Chyť ji, Johne, nesmí nám utéct!" volám a sám se rozbíhám za ženou, která se v nastalém zmatku dokázala chytře protáhnout kolem pokojské a zmizela za rohem.

Rád bych ji pronásledoval, kdyby se mi před cestu v panice nepostavila ta skutečná pokojská. Proč jen musí ženy tolik hysterčit? Nic to nevyřeší.

Co nejšetrněji ji odstraňuji z cesty a vyřítím se na chodbu. Rychle mířím ke schodům, ale to už zdola slyším panický hlas té ženy a zároveň také Lestrada. Žena v nouzi, mazané, to musím uznat. Ale ne nahlas. 

bíhám schody, jak nejrychleji mi to gravitace dovolí a jen co vidím Lestrada, už ho pobízím: ,,Ta žena nesmí utéct, je podezřelá!"

,,Co, ta pokojská? Tu odvedli do auta, byla rozrušená," ukazuje Lestrade nechápavě k východu, ale nemám čas zdržovat se jeho zabedněností.

Probíjím se všemi těmi strážníky, kteří tady jsou stejně k ničemu a vybíhám ze dveří na ulici.

Tři policejní auta, každé z nich rychle prohlížím, ale všechna jsou prázdná.

,,Zatraceně!" zakleji a mám chutím něčím mrštit o zem, ale na protější straně ulice si všímám něčeho bílého na zemi. Spěšně přecházím cestu a klekám si na zem.

,,Zmizela," suše líčím přicházejícímu Johnovi situaci.

,,No páni, ta se tedy umí vypařit. Co tam máš?" kýve hlavou směrem ke mně.

Zvedám bílou zástěru a podávám mu ji.

,,S ní by byla nápadná," shrnuji nález její zástěry, která stejně ani nebyla její.

Skvělé. Nicolas Peterson je mrtvý, takže je z toho teď případ. A jediné možné vodítko, které jsme měli, právě zmizelo v londýnských ulicích.