Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

23. Sherlock

Pitomec, jsem zabedněný pitomec! Měl jsem to přímo před očima, už zase. A neviděl jsem to! Celou dobu byla tak blízko, tak blízko! Běžím, co mi nohy a síly stačí. Slyším za sebou Johna, něco na mě řve, ale nevnímám ho. Snažím se co nejrychleji dostat na Baker Street. Několik hodin s Marrlowem může Cassandru klidně stát i život.

„Sherlocku!" křičí za mnou John, ale jsem už v půli cesty, nezastavím se jen proto, abych mu odpověděl.

Je to skoro jako naše honička taxíku, když jsme chtěli najít vraha ze Studie v růžové. Studie v růžové? Cože? Vážně jsem tak já sám ten případ označil? To bude nejspíš nedostatkem kyslíku z běhu. Vždyť je to příšerný název. Stejně příšerný, jako ta růžová. John neumí pojmenovávat naše případy. Proč je vůbec musí pojmenovávat? Nestačilo by číslování? Je to mnohem přehlednější. Zatraceně, nad čím to teď uvažuji? Vždyť jsem jako John. Tomu se už určitě za mými zády míhají před očima různé návrhy na to, jak pojmenuje tenhle případ. Mycroft mu stejně zakáže o tom psát. Jako by snad John někdy Mycrofta poslechl. Jako by ho snad kdokoliv poslouchal. Kromě Cassandry, zdá se. Můj bratr má vážně zajímavou „kámošku". Do háje, Sherlocku, už s tím přestaň!

V duchu se peskuji, když přemýšlím nad něčím, nad čím bych zrovna neměl. Brzy vbíháme do známé ulice, už jen ten správný dům. Lidé jsou příšerní. Vidí člověka ve spěchu a prostě neuhnou. Mám je snad přeskakovat? Uděláme si z Baker Street gymnastický koberec a předvedeme si sestavu? Uhněte! Měl jsem zavolat Mycroftovi, aby rovnou vyklidil ulici, určitě by to zvládl.

Skoro bez dechu se mi konečně daří doběhnout k číslu 221B, ale to není ten dům, kam mířím. Je to ten naproti.

„Sherlocku, co tady děláme?" John dobíhá celý uřícený, i já stěží popadám dech.

„To auto, Johne," vysvětluji a ukazuji přitom na modrý Lexus před domem, „stálo tady celou dobu, měli jsme ho přímo na očích. Bylo vidět z okna, bylo tady, když jsme odešli z domu. Celou dobu tady stálo!" Ano, jsem z toho dost vytočený.

John si nechápavě prohlíží auto na kraji chodníku, zcela jistě si ho vůbec nevšiml, když jsme odcházeli, což mě ani v nejmenším nepřekvapuje.

„Takže je v domě přímo naproti nám," konstatuje to, co jsem v jiné verzi řekl já, ale nechávám ho. Musí zase okysličit mozek.

„Ano. Bude v jednom z těch bytů a řekl bych, že to bude druhé patro. Vidíš ta zatemněná okna?" natahuji ruku k oknům ve druhém patře.

„Proč zrovna tady?" vrtí John nechápavě hlavou.

„Copak to není jasné? Celý ten případ jsme měli pořád přímo před očima. Cassandra se skrývá v Londýně, bydlí jen dvě ulice od nás. Vždycky jsme měli všechno přímo před očima, ale viděli jsme to až při zpětném pohledu. Jako tohle," upřeně pozoruji tmavá okna.

To už se na ulici objevují i policejní auta. Na tohle ale nemáme čas.

„Máš zbraň?" ptám se Johna a stáčím k němu pohled od právě přijíždějících policistů.

„Mám," odpovídá pevným hlasem. Vždy připraven do boje.

„Tak jdeme," zavelím a společně míříme ke dveřím.

„Sherlocku, tam sám nemůžete!" volá za mnou Lestrade, ale vytěsňuji to. Ať si dělá, co chce, já mám za úkol najít a zachránit Cassandru a to taky dělám.

Vcházíme dovnitř. Já první, John jde hned za mnou. Míříme ke schodům a pomalu stoupáme vzhůru. Není to samostatný dům jako ten náš, je tady několik bytů rozmístěných po patrech. V hlavě si procházím celou budovu a snažím se najít správné dveře.