Sherlock & I ✅ (PROBÍHÁ OPRAVA)

33. Sherlock

„Co myslíš, Johne?" otáčím se na svého společníka, který se dětinsky směje na svůj mobil. Podle těch pitomých grimas soudím, že píše nějaké své přítelkyni. Jméno nevím, bylo jich už tolik, že se v tom ztrácím i já. Při nejhorším dojde zase na vylučovací metodu.

John ke mně vzhlíží teprve po pár minutách. „Chtěl jsi něco?" ptá se zmateně. Svůj dětinský výraz mění na výraz hlubokého přemýšlení ve snaze vzpomenout si, co jsem říkal.

„Ale no tak, Johne, nech toho," skoro až znechuceně se šklebím, „raději nepřemýšlej. Vypadáš jako týrané zvíře."

„Jak si jen někdo může myslet, že nemáš smysl pro humor," vrtí John hlavou.

Docela mě zmátl. Já že mám smysl pro humor? A co jsem řekl tak vtipného, že mě poctil takovou poznámkou?

„Nemůžeš si jít cukrovat někam jinam?" velmi vybraně ho vyhazuji z kuchyně. Právě pracuji a musím se soustředit. Johnovy milostné básničky, které v hlavě skládá, zamořují celou místnost a kontaminují mi vzorky. Klidně bych i řekl, že mi rozmontovávají mikroskop.

„Vždyť ti nepřekážím," brání se. Nevím, co ho tak baví na sezení na židli u stolu. Nebylo by křeslo pohodlnější?

„Překážíš," vyvracím významně jeho domněnku a vracím se ke své práci.

John vzdychá až příliš nahlas a to mě ruší. Vytěsňuji ho z vnímání, jinak nic neudělám.

„Sherlocku," po nějaké chvíli rozeznávám Johnův hlas. Je nějak moc blízko.

Mně se ale nechce pomáhat mu vymýšlet vhodný rým ke slovu láska nebo krása nebo co to tam vůbec píše. Láska je jako lepící páska, krása je jako...nevím, tohle mi nejde.

„Sherlocku," John přidává na intenzitě i naléhavosti.

„Co je?" obracím se k němu naštvaně.

S překvapením zjišťuji, že stojí hned vedle mé židle a k tomu není sám. Ve dveřích stepuje Lestrade. Velmi rychle si ho prohlížím a nezaujatě se zase vracím k mikroskopu.

„S milostnými trablemi a zkaženou nocí vám nepomůžu," vyjadřuji nezaujatě své stanovisko.

Ten jeho výraz. Mluví za vše. Tváří se jako ztrápené štěně. John zmateně kouká na Lestrada a ten si uraženě odfrkává.

„Sherlocku, nech toho. Raději poslouchej," vybízí mě John.

„A co?" prudce se odstrkuji od stolu a vstávám, „mně je jedno, s kým kdo spí nebo jaké kdo má problémy v manželství, mám tady práci a já nejsem partnerská poradna!"

„Sherlocku!" oplácí mi John stejně zvýšeným hlasem, „máme tu vraždu."

„No a co, vraždy jsou běžné, nebudu se zdržovat nějakou druhořadou vraždou, s tím vám může pomoct Cassandra. Nebo máte tichou domácnost?" utrhuji se na ně, už mi vážně lezou na nervy.

„Tak dost, Sherlocku!" uzemňuje mě John. Musím říct, že tímhle mě docela překvapil.

„Tohle není jen tak nějaká vražda," vkládá se Lestrade konečně do hovoru, „na místě činu je vzkaz. Pro vás."

Tak tohle mě zajímá. Vážně hodně zajímá. Nemůžu si odpustit nadšený výraz. Konečně nějaká pořádná vražda a přímo pro mě.

„Mám snad narozeniny, že na mě někdo tolik myslel?" nadšeně beru svůj kabát a Johnovi házím bundu, „jdeme, tohle nepočká. Někdo si mě vyžádal a já ho přece nenechám čekat." Sbíhám natěšeně schody.